Tohle nebude dlouhý.
Píšu to hlavně proto, abych si ulevil a nemusel přitom reagovat v různých internetových diskusích, protože to je králičí nora, do které nechci spadnout. Komentářové přestřelky s anonymními účty na sociálních sítích jsou mor a vyhrává v nich ten, kdo se jich nezúčastní. Proto se krátce vypíšu tady.
Takže.
Po čtyřech desetiletích jsou čeští basketbalisté na olympijských hrách. V luxusní společnosti pouhých 12 týmů. Jako jediný kolektivní sport z Česka. Po úžasné kvalifikační jízdě.
Před pár dny jsme to oslavovali. Najednou jsme na to zapomněli.
Všichni víme, že zatím ta olympiáda z pohledu českých postupových nadějí není ideální. Můžeme to jednoduše zhodnotit tak, že s Íránem jsme měli vyhrát o víc a s Francií prohrát o míň. Nebo se můžeme pustit do podrobných rozborů a rozebírat, proč někdy špatně řešíme pick´n´roll soupeře, jestli jsou naše rotace správné, hledat příčiny toho, proč někteří nemají ideální formu, proč někdy přecházíme otevřené střely, nejsme dostatečně agresivní a co já vím dalšího.
To všechno můžeme dělat. A ti zodpovědní by to dokonce dělat měli.
Ale rozhodně bychom neměli vlivem dvou výkonů, na které tahle parta asi nebude pyšná, shazovat všechno, co v uplynulých dvou letech dokázala. To by nebylo fér.
Hodnotit kvalitu týmu podle zápasu s Francií, což byl jeden z nejkvalitnějších a především nejmotivovanějších soupeřů, na které jsme za poslední dva roky narazili, je pitomost. Přejeli nás. Zaslouženě. Hráli obranu, kterou kluci za ty dva roky na reprezentační úrovni nezažili. Nestačili jsme jim. Jsou lepší.
Gratulace Francii.
A respekt Česku, kurva!
Vždyť ti kluci si stoprocentně zasloužili ten zápas s Francií hrát. Poslední roky dřeli, aby pak v létě lítali přes půl zeměkoule a reprezentovali Česko na největší sportovní akci na světě.
Mohli bychom být nasraní v jediném případě – kdyby k tomu přistoupili laxně a kašlali na to. Kdyby tam byli na výletě, jako ta dnes už pověstná Banda čůr@ků. Máte pocit, že to je ten případ? Prohrát výrazně a kašlat na to, to nejsou synonyma. Ti kluci bojují, rvou se, bolí je to, ale narazili prostě na lepší tým, nevybrali si svůj den, to se stává.
To je sport.
Tím, že v poslední letech předváděli jeden lepší výkon za druhým a dosahovali výsledků, o kterých se nikomu ani nesnilo, nás zmlsali. Rozmazlili.
Čím víc toho dostáváme, tím víc toho chceme. Musíme se holt naučit, že vždycky nedostaneme všechno, co chceme.
To je sport.
Možná nepostoupíme do čtvrtfinále. Šance není velká. Čeká nás nejtěžší možný soupeř. A ještě budeme potřebovat trochu pomoci od dalších týmů.
No a co?!
Vždyť pořád platí, že:
ČESKÝ NÁRODNÍ TÝM BUDE V SOBOTU HRÁT S VÝBĚREM USA O POSTUP DO ČTVRTFINÁLE OLYMPIJSKÝCH HER.
Přečtěte si tu větu několikrát za sebou a pak si zkuste představit, že byste si ji přečetli a zkusili zpracovat před dvěma roky.
Ten tým, který nás reprezentuje v Japonsku, je úspěšný. A olympiáda na tom nic nezmění. Důležité totiž je, že na ní je a že se snaží ze všech sil.
Buďme vděční.
Je to sport.
Krásný.