Basketbalový světoběžník Patrik Auda vypráví pro CrunchTime o týmové chemii v české basketbalové reprezentaci, dvou olympijských kvalifikacích, změně názvu známé whatsappové skupiny, spoluhráči z íránské reprezentace, prémiích fotbalistů i grandslamové tenisové vítězce z letošního French Open.
Bude se po olympiádě vracet domů nebo už zůstane ve „svém“ Japonsku? A jakou roli v tom hraje případná medaile?
Na tento rozhovor jsem se pečlivě připravil a přečetl a poslechl jsem si snad všechno, co s tebou v poslední době vyšlo. Mám pocit, že musí být trochu otrava odpovídat pořád dokola na stejné otázky…
Mně to ani nevadí. Já si pamatuju, co jsem na to odpověděl dřív, zopakuju to, a jsem v klidu.
Já jsem si teda připravil otázky, na které jsem odpověď nenašel…
Dobře, tak uvidíme (úsměv).
Jaká byla cesta z Prahy po příletu z Kanady? Nafoukla se trochu basketová bublina a poznávalo tě více lidí?
Možná je to i rouškou, ale za celou cestu vlakem z Prahy do Brna vůbec nikdo. Když jsme přiletěli z mistrovství světa v Číně, tak hned v Praze v metru, na nádraží, ve vlaku, v Brně na nádraží, v kavárně. Teď spíš nic.
Že by se ta bublina přece jenom nepřifoukla?
Myslím, že to jednak bylo v noci a jednak to bylo hodně krátké. Čtyři zápasy v pár dnech a letěli jsme „dom“. Na mistrovství v Číně jsme byli snad tři týdny a zápasů bylo více, tak možná toho bylo více i v těch médiích a zanechalo to hlubší známku.
Lidi mě sice moc nepoznávají, ale mediální zájem jsem pocítil. Rozhovorů bylo celkem dost, stihnul jsem i podcast. Ale mně takové věci vůbec nevadí. Ba naopak. Jsem rád, když má někdo zájem udělat rozhovor a zase ten basket trošku zviditelnit. Vždycky si na to najdu rád čas.
Jak vypadaly poslední volné dny Patrika Audy před srazem na olympiádu?
Od basketu jsem si chtěl odpočinout, ale déle než dva dny nedokážu být v klidu a nic nedělat. Týden bez posilovny nebo nějakého sportu nevydržím, takže cvičit jsem byl. Trávil jsem čas s rodinou, vlastně jsem poprvé viděl svého synovce, kterému je půl roku, takže jsem byl i na procházce s kočárkem. Viděl jsem se i s pár kamarády. Hlavně jsem ale potřeboval vyřešit hodně věcí před odletem, protože po olympiádě už budu zůstávat v Japonsku.
Ondra Balvín jde taky nově do japonské ligy, ten už se taky nebude vracet?
Nechtěl bych mluvit za něj, ale myslím si, že taky říkal, že už tam bude zůstávat. Ta příprava je potom celkem krátká. Začíná se hrát už koncem září a my se máme oba v klubu hlásit v půlce srpna. Samozřejmě záleží, kdy přesně skončíme na olympiádě, ale myslím si, že potom z té bubliny budeme moct normálně vylézt a normálně fungovat. Ale kdybychom letěli ještě zase domů a pak zpátky do Japonska, tak bychom museli do dvoutýdenní karantény. To už by bylo do konce srpna, byl by začátek září a zbýval by měsíc na nějakou přípravu. Ondra v novém týmu, u nás máme nového trenéra, několik nových hráčů, takže taky vesměs nový tým. To určitě bude chtít nějaký čas na sehrání.
Jak vypadá takový sraz po pár dnech? Navážete na náladu, ve kterém jste si na letišti řekli čau?
Teď to byl snad jen týden a myslím, že nám to všem uteklo hodně rychle. Mně to přijde jako včera, takže všechno plynule pokračuje dál.
Česká republika je maličká, ale přece jen – máte v nároďáku nějaké lokální partičky?
Když někde jsme, tak se bavíme všichni dohromady. Určitě třeba kluci, co jsou z Ostravy jako Paly, Boči, Šířa, mají k sobě možná trošičku blíž, nebo se baví o věcech tam od nich. Ale určitě se bavíme všichni se všema.
Myslel jsem spíš jazykově, že např. Ostraváci něco řeknou a ty nevíš, o čem se baví.
Tak v tomhle to teda nejvíc schytávám já. Vždycky něco řeknu z hantecu a kluci se začnou smát a koukají na mě, co to povídám. Občas je to sranda. Hráli jsme na tréninku, já jsem dal úplně přímo zpod koše takovou těžkou střelu, nebo možná vlastně ani nedal (úsměv), a Saty mi něco říká, tak jsem se mu snažil říct, že jsem byl už úplně pod tím košem, že se to se nedalo hodit. Řekl jsem mu, že jsem stál pod gajblem. Tak to se mu hrozně líbilo.
Je tohle ta pověstná týmová chemie? Občas se stane, že outsider překvapí, ale ve vašem případě to už není překvapení. Turecko, Brazílie, s Řeckem v Číně řekněme kontrolovaná porážka, Kanada, Řecko to už není náhoda. Zažil jsi na klubové úrovni někdy tak skvělou partu jako máte s klukama z nároďáku?
Myslím, že takovou asi ne. Určitě je to tím, že to jádro týmu, nebo velká většina už jsme spolu v nároďáku roky. Známe se dlouho a vždycky k tomu přijde pár nových kluků. Velká většina hráčů je ale stejná. V tom profi sportu ty týmy, které hrajou dlouhodobě dobře, ty, které mají většinu hráčů stálých a nemění každý rok celou sestavu. Ten čas trávený spolu je hrozně důležitý.
Není to prostě jenom ten basket, že přijdeme na trénink, odtrénujeme a jdeme si každý po svém. Tady za ty roky se fakt známe. Hodně kluků spolu hrálo v Nymburce nebo v české lize a na všech těch soustředěních samozřejmě trénujeme, ale i čas mimo hřiště trávíme spolu a máme mezi sebou vytvořené skvělé vazby. Pak nám to jenom pomáhá i ve hře. Je to víc týmové a nikdo nehraje na sebe, všichni hrajou pro tým a snaží se podpořit ty ostatní. Z toho všeho potom vychází ta dobrá hra.
A uvědomuje si to ten hráč na té palubovce? Na klubové úrovni ty osobní statistiky nějakou roli hrají. Je to tedy i tak, že v klubu zvedneš střelu, kterou v repre pošleš někomu do lepší pozice?
Já si myslím, že jo. Hodně věcí na hřišti se stane automaticky, co už ti hráči mají zažité. Určitě tam ale jsou momenty, kdy máš na výběr. Zkusit to sám nebo vidíš někoho v lepší pozici. Snažíš se pak prostě vybrat tu nejlepší pozici na skórování a nemusíš to být zrovna ty, ale hlavně aby ten tým skóroval. Fakt se jede na to, aby vyhrál ten tým, a to je nejdůležitější.
Není ta pozitivní atmosféra v repre i tím, že se tak málo vidíte a těšíte se na sebe?
Je to možné. Celý rok se nevidíme a potom se v létě sejdeme. Každý má za ten rok hodně nových zážitků a máme si o čem pokecat a je to změna po tom roce hraní v klubu. Vždycky je něco nového a čerstvého a člověk je do toho víc zapálený a to určitě taky hraje nějakou roli.
A vzpomínáš na klubové úrovni na nějakou super partu?
Teď poslední rok v Japonsku jsme měli dobrý tým. I mimo palubovku jsme si sedli. To bylo fajn. A hrozně super bylo, když jsem byl Rose Radom v Polsku. Ale v Polsku celkově všechny ty roky byly fajn. Většina Američanů tam byla super a Poláci všichni byli kamarádští a se všemi jsme si sedli dobře lidsky. Měl jsem tam hodně kamarádů. Možná je to tím, že Poláci jsou nám takoví nejbližší ze všech zemí, kde jsem byl.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Víte dopředu, s kým se potkáte na reprezentačním srazu? Věděli jste teď dopředu, že tam potkáte Davida Jelínka nebo Tomáše Kyzlinka?
Teď jsme to věděli pár dní dopředu, protože jsme dostali rozpis, kde byly nějaké skupinky. Tam jsme viděli, kdo tady všechno bude. Ale většinou se to dozvídáme na místě.
A je to třeba pro vás překvapení? Je to pro vás téma, když tam ten David dlouho nebyl, nebo to není vaše starost?
Nebavili jsme se o tom. Já jsem rád, že tady je, že tady nejsem jediný Brňák (smích). Je před velkou akcí a aspoň můžeme trénovat ve více hráčích. Uvidíme, jaká pak bude finální soupiska.
Určitě jste s klukama zaznamenali dvě porážky amerického týmu. Komentovali jste to nějak?
Překvapilo nás to určitě všechny, ale pořád je to příprava a jejich dva první zápasy. Asi toho času na trénování taky neměli úplně hodně, a i když ten tým vypadá dobře na papíře a mají tam velká jména, tak to potom neznamená, že jim to sedne a budou hrát dobře dohromady kolektivně. Určitě ale musela Nigérie zahrát dobrý zápas. Já jsem viděl jenom sestřihy, ale určitě ukázali, že basket hrát umí a i na té olympiádě budou moct potrápit ty velké týmy.
Manažer reprezentace Michal Šob o Tomáši Satoranském prohlásil, že ať by dělal jakýkoliv sport, byl by v něm úspěšný, že má mentalitu vítěze, že je to vůdce smečky. Ty jsi naopak neprošel žádnou mládežnickou reprezentací. Říkáš, že do 16, 17 let byl basket pro tebe spíš kroužek a vážně jsi ho začal brát až v akademii CBA na Kanárech a pak na univerzitě v Americe. Tomáš Satoranský říká, jak dlouho snil o olympiádě. Trenér Ginzburg vyprávěl, jaké měl s vámi velké plány a věřil vám. Kdy jsi začal brát vážně olympiádu ty?
Já jsem začal o olympiádě přemýšlet po mistrovství světa, kdy jsme věděli, že tu kvalifikaci budeme hrát. Před tím jsem spíš přemýšlel o tom, co nás čeká v blízké době. Mistrovství Evropy, potom to mistrovství světa. Nikdy jsem se moc nedíval někam dál do budoucnosti, ale spíš to co, máme hnedka před sebou. Po mistrovství světa, kdy bylo jasné, že budeme hrát olympijskou kvalifikaci, jsme se na to začali připravovat. Po zkušenosti ze Srbska, kde se nám to nepovedlo, jsem věděl, jak hrozně těžké to je. Dostat se ze skupiny šesti týmů, kdy postoupí jenom jeden, a kór když je ta skupina tak nabitá, jak byla ta v Kanadě. Turecko, i Řecko i Kanada jsou výborné týmy a po tom, co jsme zažili v Srbsku na vlastní kůži, jsem měl trochu obavy, jak to dopadne. Ale na druhou stranu po tom, co se nám povedlo na mistrovství světa, tak jsem věřil, že se může povést i tohle.
Dají se ty dvě olympijské kvalifikace porovnat?
Těžko. Úplně jiní soupeři, krátká příprava – necelé tři týdny. Když se hraje mistrovství Evropy nebo mistrovství světa, tam ta příprava je třeba dvakrát delší. Tenkrát, když jsme hráli v Bělehradě proti domácímu Srbsku, tak Srbové měli výborný tým a hráli doma, takže před domácím publikem měli velkou podporu a to je hnalo dopředu, byli téměř nezastavitelní. Na druhou stranu teď v Kanadě v prázdné hale domácí tu výhodu neměli a toho domácího prostředí nakonec tolik nevyužili.
Četl jsem, že v Kanadě na hotelu v rámci bubliny nebyl otevřený bar, že vám do hotelu po postupu vozili plzeňské pivo Češi žijící ve Victorii. To je pravda?
No, někdo je tam vozil (úsměv). Vím, že tam byli nějací čeští fanoušci na zápasech, ale s těma pivama nevím. Jestli to tam vozil ten náš delegát nebo kdo to měl na starosti.
Všichni, kdo sledují basket a nejspíš i ti, co ho nesledují, tak zaznamenali název vaší whatsappové skupiny. Pořád je platný, když je veřejný?
Změnil se. Už nejsme na výletě, ale jsme v Tokiu (smích).
Studoval jsi v Americe, znáš dobře americkou mentalitu, hrál jsi v Polsku, Itálii, Španělsku, Francii, Japonsku. Myslíš, že některý z těch národů, které jsi poznal takto blíž, by vůbec pochopil tady ten český humor sami ze sebe? Že by Američani sami o sobě říkali, we‘re just motherfu**ers on the trip? I v ruchových mikrofonech z prázdné haly v Kanadě bylo ledacos slyšet. Hecuje se i ve světě, takhle trochu sprostě?
Možná trošku jo. Všude jsou nějaké vtípky, ale tohle je spíš ten náš český humor. Myslím, že takhle to jinde ve světě není. A tím, jak je čeština krásná oproti těm jiným jazykům, tak hodně z nás, co přijedeme ze zahraničí po dlouhé době, tak tady k těm českým věcem máme hodně blízko a je to fajn.
Pojďme k olympiádě. První soupeř není úplně basketem proslulá země. Znáš vůbec nějakého íránského basketbalistu?
Jasně. Za Írán hraje můj spoluhráč z univerzity Aaron Geramipoor. Dokonce jsme spolu byli už na akademii CBA na Kanárech a pak jsme šli oba na tu stejnou školu, kde jsme byli čtyři roky a od té doby jsme pořád v kontaktu. Včera jsme si volali. On je vlastně Angličan, ale jeho taťka je z Íránu, takže požádal o íránský pas a začal hrát za jejich nároďák. Osobně jsme se viděli naposled před pár lety, když jsem byl v létě v Londýně. Proti sobě jsme ale nikdy nehráli.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Kdo ho bude bránit?
On má asi 210, 212 centimetrů, hraje na pětce, typově podobný Ondrovi Balvínovi, takže to nejspíš bude Ondrův úkol.
Takže Ondrovi dáš nějaké informace nebo po tolika letech od školy se ten styl promění?
V posledních letech jsem ho moc hrát neviděl a od ukončení školy už je asi sedm let, ale podle mě je to určitě pivot hrající kolem koše. Hrát zvenku nebo střílet z dálky spíš moc nebude. Taková ta typická pětka hrající zádama ke koši.
Pod gajblem.
Pod gajblem, přesně tak.
Pak už vás čekají soupeři o poznání známější.
Bývalý kapitán Brna Honza Kozina vyprávěl pro CrunchTime, jak pro něj jako hráče Brna byla vždycky čest hrát proti Nymburku. Vnímáš to s týmy, jakými jsou třeba USA, podobně, jen třeba ještě o level výš? Těšíš se na Kevina Duranta nebo tě tohle nechává v klidu?
Určitě to bude velký zážitek. Ale přece jen – na mistrovství světa, kdy jsme hráli s Amerikou poprvé, to byl větší moment. To bylo to wow. Teď podruhé, i když by ten tým měl být o něco lepší, už to není takové.
Teď si jdete zahrát o vítězství.
Přesně tak (smích).
Když máte před zápasem s určitým soupeřem, tak ty se na něj připravuješ i individuálně? Pustíš si třeba i sám jejich zápas někde na youtube?
Spíš je to týmové. Máme video mítink, díváme se na sestřihy zápasů, jaký hrají styl, jaké hrají akce. Potom i jednotlivé hráče, jestli střílí víc z dálky, nebo víc najíždí a na kterou stranu. Díváme se na to týmově, ale každý se spíš dívá na hráče na svojí pozici.
Kdyby nebyly ty bubliny – máš nějakého světového sportovce, kterého bys v olympijské vesnici požádal o společnou fotku?
Asi ne. Sleduju i jiné sporty. Spíš ale týmové. Individuální moc ne. Když je nějaké mistrovství a někomu z Čechů se něco podaří, tak to zaregistruju, ale nemám, co bych sledoval fakt hodně. Možná tenis bych se podíval na Báru Krejčíkovou, která je z Ivančic, kde já jsem se taky narodil, tak třeba na tu bych se šel podívat, tu bych šel podpořit, ale z těch světových spíš ne.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Znáte se s Bárou osobně?
Osobně se neznáme, ale víme o sobě. Bára měla kondičního trenéra, který je můj nejlepší kamarád v Brně. Sledujeme se na Instagramu a teď, jak jsme hráli, tak mi poslala gratulaci.
Ani basketový fanoušek nejsi? Kdybys na Charlotte potkal Michala Jordana?
Tak to jo, z toho basketu určitě jo. Jeden rok na škole jsme byli přes léto v New Yorku a večer někde v baru jsme potkali Kenyona Martina, který tu sezónu hrál právě za New York, a to byl zrovna jeden z mých oblíbených hráčů. Tak jsem se ho zeptal, jestli se s ním můžeme vyfotit. On řekl, že jo, a já jsem z toho měl hroznou radost.
Vím, že tvůj oblíbenec byl i Tracy McGrady, podle kterého máš jedničku.
Dříve se hrálo jen s čísly 4 až 18. V reprezentaci jsem začínal se čtyřkou, pak jsem měl pětku, ale to mi bylo spíš přiděleno. Když jsem si pak mohl vybrat, a navíc ze všech čísel, vzal jsem si tu jedničku.
Zpět do Tokia. Znáte už přesný režim, jaký bude v olympijské bublině? Budete preventivně na pokojích po jednom?
Poslední dobou byl mým parťákem nejčastěji Tomáš Vyoral. Ale od začátku přípravy jsme všichni po jednom na pokojích. V Praze, v Německu i v Kanadě. Jídla máme týmově, ale spíme každý sám a každý druhý třetí den jsou PCR testy. Nosí se respirátory všude, kde to je možné. Snažíme se pravidla dodržovat, co nejvíc to jde. Jak to bude přesně potom dál v Tokiu, to nevím.
Do Číny na mistrovství světa s vámi letěla nutriční expertka Zuzana Šafářová. Jede s vámi i teď?
To nevím, protože ona byla s námi u České basketbalové federace, zatímco teď letíme pod Českým olympijským výborem, což je úplně jiná organizace a podle mě tam jídlo bude pro všechny sportovce stejné a asi nebude prostor vymýšlet pro nás něco „spešl“.
Japonské jídlo si ve všech rozhovorech pochvaluješ. Opravdu jsi nenarazil na něco, co ti nechutnalo, nebo co ses ani neodvážil ochutnat? V Číně mají třeba ty pařáty…
Ne, tohle v japonské kuchyni není. Všechno, co jsem ochutnal nebo zažil, bylo úplně v pořádku. Normální věci, nejčastěji jídla s rýží, nic tak extrémního jako v Číně, kde na ulici prodávali třeba smažené holuby.
A co jedovatá ryba fugu?
Na tu jsem zatím nenarazil.
Četl jsem, že máš ambici se japonsky i něco naučit. Jak to jde? Nerezignoval jsi?
Já si myslím, že to jde. Na tuto sezónu mám v plánu využít nabídky, kterou mi dal klub, a zapíšu se na nějaké hodiny japonštiny.
Z předchozích angažmá si ještě řeči pamatuješ?
Myslím, že polsky jsem se naučil hodně dobře, zvládal plynulou konverzaci, rozhovory. Poslední roky jsem se s nikým polsky nebavil, ale kdyby na to přišlo, tak si myslím, že bych si vzpomenul.
Dá se na velkém turnaji, jakými jsou třeba právě olympiáda nebo mistrovství světa, vzbudit zájem nějakého klubu o svou osobu? Může si tam hráč říct o angažmá? Ve fotbale nebo i v hokeji se o tom mluví často.
V basketu to tak úplně není. Mně nebo i ostatním tady se po turnajích nabídky nehrnuly. Spíš je to tak, že když se o mě začal zajímat ten tým v Japonsku a pouštěli si nějaké zápasy z poslední sezóny, dívali se i na zápasy z mistrovství světa. Takže takto to potom určitě může pomoct, když tam někdo zahraje dobře. Ale je to spíš na delší dobu, ne že hned po mistrovství začnou všichni podepisovat v lepších týmech.
Basketbalová mistrovství světa nebo Evropy se navíc hrajou na přelomu srpna a září a to už většinou všichni kluci mají podepsané smlouvy na nové sezóny a už je potom těžké podepsat do jiného týmu.
Ještě jedna otázka navazující na fotbal. Nedávno se dohrálo EURO a Čeští hráči si den před čtvrtfinále údajně pozvali předsedu svazu, jestli by jim nezvýšil nebo dokonce snad nezdvojnásobil prémie za postup. Vy ty případné odměny víte dopředu?
Věděli jsme, že tam nějaká odměna je. Vždycky před nějakým velkým turnajem víme, jaká je odměna za postup ze skupiny nebo teď za postup na olympiádu, ale kvůli tomu tady nikdo z nás vůbec není. Samozřejmě kdybychom měli to, co mají fotbalisti, nebo aspoň půlku, tak by byli všichni úplně nejšťastnější, ale zároveň všichni víme, jaký je ten basket. Jakou to u nás má popularitu a všechno a jsme rádi za to, co dostaneme, ale ve výsledku si myslím, že je nám to jedno. Ta odměna vůbec není to, proč tady jsme.
Jedním z důvodů, proč tady jste, jsou fanoušci. Takže – kdo je největší fanoušek Patrika Audy?
Mamka. Ta sleduje úplně všechno. Všechny rozhovory, co vyjdou, komentáře k tomu. Ví rozvrhy zápasů reprezentace i klubu, ví, kdy s kým hrajeme, s kým jsme jak hráli i jak hrály jiné týmy. Dokonce si překládá i zahraniční články.
Co rituály a stereotypy? Tenista Nadal si pořád upravuje vlasy nebo kraťasy. Ty si docela často olizuješ malíčky. Uvědomuješ si to? Nebo je to zápasový trans nebo nějaká forma soustředění se?
Uvědomuju. Už se mě na to pár známých i ptalo. Je to kvůli tomu, že ty balony, se kterýma se poslední dobou hraje, ty Molteny, hodně kloužou a nedrží se mi úplně dobře v ruce. Proto si vždycky olíznu ten malíček a ještě si s ním přejedu přes všechny ty prsty, abych měl lepší úchop.
Tvým poznávacím znamením je nepřehlédnutelné tetování. Jak dlouho trvá vyrobit něco takového? Ten druhý rukáv jsi měl docela rychle.
Trvalo to asi 30 hodin čisté práce – pět šestihodinových sezení od desíti do čtyř a za dva a půl týdne jsem to měl hotové. Řekl jsem tatérovi, tady bych chtěl lebku, tady nad to anděla, tady růže. Jak to má být poskládané. Ukázal jsem mu fotky, co jsem si našel sám. On si našel nějaké svoje, které by se k tomu hodily, a nějak to poskládal. Ukázal mi to, já jsem mu řekl dobrý nebo tady to vyměň za něco jiného a šlo se na to. Když už to pak tetuje, tak má vyfocený obrázek, má tu koláž poskládanou dohromady, takže vidíš, jak to vypadá. Můžeš ještě říct, že chceš dodělat nějaké detaily, ale jak už to tetuje, tak tam už moc změny nejsou. Možná dodělávky bílou barvou, že se něco zvýrazní víc, ale většinou už tam nejsou změny.
Tetování je téma, na které se nikdo moc neptá. Možná kolik toho mám, jak dlouho to mám, ale nikdy nikdo nepřišel a neřekl, mohl bys nám to rozvést, co tam všechno máš a proč. To si vždycky myslím, že se někdo zeptá, ale zatím nic.
Počkej, já jsem slyšel, že to je pro lidi s tetováním zakázaná otázka. Údajně je to často niterná věc pro toho člověka, že si o tom nechce povídat.
Tak to jsem neslyšel. Možné to je, že každý to má jinak a někdo to vysvětlovat nechce, ale já s tím žádný problém nemám. A vesměs to jsou i jasné věci. Když tady mám vytetovaný Petrov, tak mám asi nějaký vztah k Brnu.
Vím od tebe, že do Tokia si bereš knihu s příznačným titulem Winning. A taky vím, že už jsi na začátku rozhovoru říkal, že v Japonsku plánuješ zůstat. Ale na druhou stranu, nabízí se výjimka… My jsme tak zhruba stejně staří, takže ty si určitě pamatuješ Nagano, ne?
No jasně (úsměv).
Slavný let vládním speciálem po historickém úspěchu, to byste možná udělali nějakou výjimku, abyste se přijeli ukázat s plackou, ne?
Bylo by to určitě super a byl bych za to rád (smích). V takových momentech ale záleží, co řekne klub. Smlouvy jsou od srpna a já si nemůžu dovolit odletět bez jejich svolení. Myslím si, že to takhle nedopadne.
Řekneme si po olympiádě, jo? Takové volné pokračování předolympijského povídání přímo z Japonska. Pokud teda ten vládní speciál…
To určitě můžeme (smích). A až vyjde tohle, pošli mi odkaz. Mamka bude ráda.
Foto: Jan Russnák