Sám o sobě říká, že nejlepší situace je, když se o něm neví. To totiž znamená, že všechno běží podle plánu, neobjevují se žádné komplikace a nikdo si na nic nestěžuje.
Ne, léto roku 2022 takové není. Právě naopak. Letos se o něm ví. Víc, než by mu bylo milé.
Reprezentační manažer Michal Šob je na roztrhání. Dáme si spolu sraz v pondělí v pravé poledne před halou na Královce. Do nedaleké restaurace jsou to tři minuty chůze. Za tu dobu stihne telefonicky s Tomášem Satoranským domluvit doručení hyperbarické kyslíkové komory a nadiktovat trenérovi Ginzburgovi časový rozpis tréninků. Před restaurací pak trvá na tom, že budeme sedět venku, protože potřebuje „na vzduch“.
Michal Šob má starostí nad hlavu. A v posledních dnech mu jich v žádném případě neubylo.
V pátek začíná mistrovství Evropy v Praze, hlavní hvězda české reprezentace je zraněná a tým má za sebou šňůru čtyř porážek a rozpačitých výkonů.
Michale, začneme zostra. Může tým počítat s Tomášem Satoranským?
Všechny varianty jsou nyní ve hře. Tedy jak ta, že Saty bude hrát už proti Polákům, tak ta, že nebude hrát vůbec. Update si uděláme 31. srpna, kdy musíme nahlásit finální soupisku. Do té už se potom nedá sahat. Existují i možnosti, že by Saty třeba hrál proti Polákům, ale pak by měl dva dny volna a vynechal Srby. Vyloučit se teď zkrátka nedá vůbec nic.
Jak jeho léčba probíhá?
Saty stále dělá maximum pro to, aby se Eurobasketu zúčastnil. Jeho rehabilitace a léčba jde velmi dobře. Od rána podstupuje různé terapie ve formě laserů, magnetů, antigravitačního běhátka, dostal k dispozici oxygenovou komoru a všechny možné další vymoženosti. Minulé pondělí přistál v Praze specialista z NBA, se kterým se Tomáš zná dlouhá léta z Washingtonu a stoprocentně mu věří. Ten se teď k Tomášovi prakticky nastěhoval. Kolikrát přijde i s požadavkem na věci, které nejsou v Česku běžně k sehnání, takže obvoláme i jiné federace a sháníme. Snažíme se zajistit, aby měli všechno, co potřebují.
Na léčbě spolupracuje intenzivně osa Tomáš – ČBF – náš lékařský tým – Tomášův agent – tým dalších expertů v ČR. Dostává maximální péči. Jeho denní program je naplánovaný v řádu minut. Dle jeho slov ho to vyčerpává víc, než kdyby hrál back to back to back zápasy, ale zajímá ho jenom Eurobasket. Chce mít čisté svědomí, že tomu obětoval maximum.
Jeho zápal je pro mě na hranici pochopení. Už to samotné možná může pomoci týmu, který není v optimální pohodě.
Jaká je nálada?
Představovali jsme si ji lepší. Ale všichni věří, že to lepší bude. Proto jsme chtěli vyhrát proti Maďarsku. Nejenom kvůli bodům do kvalifikace, ale abychom šli do ME s něčím pozitivním. To se bohužel úplně nepovedlo. Teď je na týmu, aby ukázal, jak je vnitřně silný.
Změnil se kvůli zraněním nebo špatným výsledkům nějak program přípravy v posledním týdnu před šampionátem?
Ne. Hráči měli volno v neděli a v pondělí dopoledne. Dnes (v pondělí) nás ještě čeká týmová večeře s rodinami, kde si řekneme víc, ale do Eurobasketu už zbývají jen čtyři tréninky. Zapojí se i Jarda Bohačík a Vítek Krejčí.
Na té večeři bude mít Vojta Hruban jako kapitán nějaký proslov?
Bude, i když si ho možná původně představoval jinak. My si musíme říct znova, jaké jsou priority a co všechno jim musíme podřídit. Poslední dny nás samozřejmě hodně srážejí. Za něco si můžeme sami, něco naopak člověk neovlivní, čímž myslím třeba ta různá zranění. Ale není čas na žádné výmluvy.
Je jasné, že je potřeba spravit spoustu herních věcí. Je ale potřeba opravovat také nějaké mezilidské vztahy?
Takhle bych to neřekl. Je ale potřeba si ujasnit role v týmu, což je ale samozřejmě důsledek všech těch zranění. Role se prostě změnily, což nikdy není jednoduché, ale musíme se s tím zkrátka vyrovnat. Ano, máme tam některé elementy – například Ondru Balvína – který asi mluví víc, než by bylo záhodno, ale tým si to s ním jistě vyjasní. Ondra v rozhovoru po Maďarsku mimo jiné natvrdo řekl, že výkon nebyl stoprocentní, za což si ho vážím. Na druhou stranu to asi nikdo nevidí v tak černých konturách jako on, zřejmě to bylo řečeno i v nějakém afektu. Je to hra emocí, ale nemyslím si, že by bylo potřeba řešit nějaké mezilidské vztahy.
Jsou tyhle věci něčím, na co jste nebyli zvyklí?
Takové situace nastávají i v takzvaných časech dobra. Vždycky mi přišlo na týmu sympatické, že nepotřeboval zásah z vnějšku. Když se někdo odchýlil od nastaveného kurzu, tak tým sám ho tam dokázal vmanévrovat, ať už se jednalo o basket nebo jiné věci.
Instruujete hráče, jak se mají vyjadřovat do médií?
Hráči v minulosti párkrát měli takový seminář o tom, jak se bavit s médii. Já jsem rád, že i ČBF rozjela projekt, který má tyhle návyky vštípit i mládežnickým reprezentacím.
Když už jsme u toho Ondry, pojďme na přípravný turnaj v Hamburku. V podcastu u Jirky Kalemby naznačil Ondra, že by se bez toho turnaje obešel. Přehodnotili byste pro příště účast?
Za normálních okolností by byla jedna velká akce a před tím tři čtyři týdny přípravy. Jenže tady bylo únorové reprezentační okno, pak další okno po skončení všech ligových soutěží, následně všechny rozpustíš na tři týdny domů a přichází další kvalifikační okno, na které se musíš připravit. Máš dvě možnosti. Buď jim necháš delší volno, což v našem případě už ani moc nešlo, nebo naopak pojedeš prakticky bez přestávky. Zvolili jsme první variantu. Po zhruba dvoutýdenní přípravě byl turnaj v Pardubicích, pak Hamburk a už jsme šli do ostrých zápasů. Standardně by to před velkou akcí vypadalo jinak. Delší příprava a více přípravných zápasů.
Takže Hamburk byl nutnost?
Cestování bylo hodně. Ale právě proto jsme znovu kývli na Hamburk, protože to cestování tam není tak náročné, jako kdybychom letěli někam dál. Samozřejmě by nejlepší bylo, aby všechny týmy přijely do Čech. Ale byť se jméno českého basketbalu zvedá a získává prestiž, tak je to prostě utopie. Sice hrajeme přípravu s týmy, se kterými bychom před deseti lety nehráli, pořád ovšem nejsme v pozici, aby Srbové přijeli na přípravný turnaj do České republiky. Nejsme jako Řekové nebo Francouzi, kteří hrají všechno doma. Ven musíme, v Hamburku jsme byli už několikrát a je tam záruka kvalitních soupeřů.
Na začátku přípravy byl u Vítka i Satyho problém, že se nesměli ihned zapojit do přípravy. Vysvětli nám to.
Jedná se o pojištění, o nic jiného. NBA má dohodu s FIBA. Dřív federace hradily NBA pojištění, což byla šílená částka na hranici likvidace pro malé federace. FIBA ale chtěla, aby ti hráči hráli, a tak udělala s NBA dohodu. Ta mimo jiné stanovuje, kolik dnů před konkrétním reprezentačním oknem se hráč může zapojit a přes to nejede vlak. Prakticky to funguje tak, že přijde formulář od FIBA, v něm se vyplní, kterých fází se hráč zúčastní a z toho pak vyplyne termín. Kdyby se něco hráči stalo před ním, pak se každý bude ptát, jak se to stalo, proč se to stalo, kdy se to stalo. Ve finále je to samozřejmě na tom hráči, ty mu musíš říct rizika. Většina týmů to řeší tak, že ten hráč je tam s nimi a kouká na to, jak ostatní trénují.
Můžeš aspoň řádově říct, jaké jsou náklady na pojistky?
Sumu nezveřejňujeme. Ale funguje to tak, že FIBA hradí do nějakého limitu pojistky pro všechny hráče. Ten limit je pro všechny týmy stejný. Pojišťují se kontrakty. To znamená, že když máš 14 hráčů v přípravě, jejichž roční součet kontraktů se vejde do toho limitu, tak tě to navíc nestojí ani korunu. Pokud součet překročí ten limit, tak to federace doplácí.
Česko je na tom jak?
My se do toho limitu vejdeme. Třeba takoví Francouzi budou asi těžce přes.
Jak se případně vyplácejí peníze z pojistky?
V momentě, kdy se hráč zraní, dostávají jejich kluby zpětně poměrem určitou částku. To znamená, že ten kontrakt je na XXX peněz na rok, z toho se vypočítá X peněz na den a když ten hráč bude ze hry 14 dní, tak klub dostane vyplaceno 14krát X.
Co když hráč v době reprezentace nemá podepsanou smlouvu v klubu?
V tom případě se pojišťuje jeho poslední podepsaný kontrakt. Z logiky věci se pak peníze vyplácí přímo hráči, a to podle stejného klíče jako v předchozím případě.
Jak se řeší aktuální Satyho stav s Barcelonou?
V kontaktu s ní jsme, sdílíme nějaká lékařská data, ale je potřeba jasně říct, že tady je to hlavně o komunikaci Tomáše s Barcelonou. My jsme v tomto případě třetí subjekt, který stojí trochu mimo. Je to mezi nimi. Tomáš se vyjádřil, že chce udělat maximum pro Eurobasket. Samozřejmě, že Barcelona by byla nejraději, aby Tomáš přijel okamžitě tam, rehabilitoval a oni ho měli pod kontrolou. Ale Saty jim řekl, že tohle bude řešit až po Euru, do té doby je tady, ať už to bude v jakékoliv roli. Myslím, že je to i o nějakém respektu Barcelony vůči tomu hráči. On jim popsal vše, co tady podstupuje a oni nabyli důvěru, že ten proces nemůže pokazit jeho budoucí zdravotní stav. To, co dělá tady, by dělal tam. Možná že ten tlak se zase zvýší s tím, jak se rychle přiblíží začátek ME, ale já doufám, že ne.
S jakým předstihem je obecně potřeba řešit uvolnění hráčů na reprezentační okna?
Pokud je hráč v zahraničí, tak musíš klub nejpozději měsíc před zahájením reprezentačního okna informovat, že dostal pozvánku. Klub nemůže zakázat hráči reprezentaci, pokud se stihne lhůta, pak by ho měli pustit. U euroligových klubů je to ale trochu složitější kvůli termínům, jelikož zápas Euroligy může do reprezentačního okna vyjít. U zápasu národní ligy se to nestane.
Jak je to u japonské ligy, odkud se v předchozí sezoně nepodařilo hráče na reprezentační srazy dostat?
Tam byl jediný problém covid. V současné době bych naopak případné uvolnění Patrika Audy viděl velmi optimisticky. Teď už nejsou tak striktní protokoly, především už by Patrik po návratu nemusel do desetidenní karantény.
Bude Saty v každém případě v Praze aspoň na střídačce?
„Na střídačce“ bude určitě, to je už zařízené. Tuhle možnost budou mít i 13. a 14. hráč. Je samozřejmě otázka, jestli a do jaké míry ji využijí. Kluby už jsou v přípravě a pokud se hráč nedostane do finální nominace, tak ho jeho klub většinou chce mít právě už na trénincích.
Kdo nakonec oněm dvěma hráčům oznámí, že na ně nezbylo místo?
Vždycky trenér.
Kdy vám začíná příprava v O2 Aréně?
V pondělí tam máme první trénink. Do týmového FIBA hotelu se spolu s ostatními pěti týmy stěhujeme ve středu. Pak už začíná turnajový FIBA protokol a tam už se pak jede v tréninkových halách nebo hlavní aréně podle předem stanoveného rozpisu.
Jak budou hráči v kontaktu s rodinami?
Nikdo z rodin nebydlí na hotelu, což se neděje, ani když hrajeme v zahraničí. Mimo oficiální program si ale hráči mohou dělat co chtějí, nikdo je u dveří nehlídá. V kontaktu s rodinami tak určitě budou, řekl bych dokonce, že je to žádoucí.
Tohle léto bylo dlouhé, pojďme na jeho začátek.
Ano, málokdo ví, že jsme v kvalifikačním okně na začátku července balancovali na hraně propasti. Kdybychom nepostoupili do druhé fáze kvalifikace MS, tak nejenom, že bychom nejeli na světový šampionát, ale padli bychom do předkvalifikace na Evropu. To je to, co hrají Slováci. Tedy zápasy s Kyprem a podobně. Dokonce i kdybychom teď vyhráli zlatou, tak na dalším ME bychom museli do téhle předkvalifikace. Systém je v tomhle úplně absurdní. Díkybohu jsme se tomu vyhnuli. Mohl to být zlomový okamžik na několik příštích let.
Pak přišel příběh „Karla“ Kárnika, o němž už toho bylo popsáno hodně. Jsou ve hře ještě nějací další podobně nalezení Češi?
Nějaké hráče vyhlídnuté máme, ale nic není tak daleko, aby někdo z nich nastoupil například v řádu měsíců. Není mezi nimi žádný držitel českého pasu. Můžu ale upozornit na to, že USK zaregistrovalo dvacetiletého borce jménem Cortesao Joao Eduardu, který žije v Nizozemsku, nicméně narodil se v Česku. Ale i když je příslibem, tak hraje basket relativně krátce, proto je otázkou, zda na to do budoucna bude mít. I on je ale výsledkem pátrání v zahraničních vodách.
Kárnik už je definitivně „Čechem“?
Pro FIBU bohužel ještě ne. Pokud nemá mít hráč status naturalizovaného cizince (pro takové hráče je na soupiskách národních týmů jen jedno místo), tak je potřeba prokázat, že před dovršením 16 let byl držitelem českého pasu. To Kárnik nebyl, pas má od 18 let. Snažíme se na tom nějak dál politicky pracovat, protože jeho rodina je česká.
Jak stará je vůbec myšlenka na hledání hráčů v zahraničí?
Držíme se jí docela dlouho, ale je potřeba říct, že to pátrání není nijak intenzivní. Máme zkrátka oči otevřené. Občas dostaneme od někoho tip, například od agentů, tak to pak prověřujeme. Většinou jde o slepé uličky. Ale je to v Evropě trend a byla by škoda ho nevyužít. Držíme se ovšem jednoznačně nepsaného pravidla, že ten hráč musí mít alespoň nějakou elementární vazbu na Českou republiku.
Řešili jste, jestli je vhodné zapojit Kárnika do zápasů rovnou poté, co se prakticky odnikud objevil?
Konzultovali jsme to s hráči. Ukázalo se to jako nejoptimálnější. On neměl v létě program a my jsme měli neoficiální zápasy, což v dalších oknech mít nebudeme. Takže kdy jindy ho vyzkoušet než teď? K tomu jsme ještě věděli, že Ondra Balvín nebude hrát zápas proti Chorvatsku, takže se na postu pivota otevřely další minuty. Jak to s ním bude do budoucna, to se samozřejmě ještě uvidí.
Poslední dva zápasy kvalifikace na MS se moc nepovedly. Proti Francii to byly dva různé poločasy, přičemž ten druhý byl jeden z nejhorších, který tenhle tým kdy předvedl. Řešili jste to pak nějak?
Řešili jsme to, ale zároveň jsme se to snažili hodit za hlavu. Projevila se tam nějaká frustrace z mnoha faktorů – drhlo to, zranění, nové role. A taky je potřeba říct, že Francouzi po poločase podřadili a jejich síla je ohromná. Nám došel kyslík a všechno se to pak už nabalovalo. Hala bez klimatizace, zpožděný začátek druhého poločasu kvůli opravě koše, můžeme se bavit o tom, jestli i tyhle věci na nás měly vliv. Byla to kombinace všeho. Ale oba týmy měly podmínky stejné.
Pak přišla překvapivá porážka s Maďary, kterou už nebudeme pitvat. Zajímá mě ale, jak se vám líbilo v Chomutově?
My jsme dostávali hroznou bídu, proč je to v Chomutově. Pak lidi pochopili, že je to v Aréně, a ne v Městské hale, tak to trochu opadlo. Prostředí hodnotím jednoznačně pozitivně. Lidi jsou tam zvyklí fandit. Ne se jen dívat, ale fandit. Například v Pardubicích – byť jim děkuju za návštěvu – se chodí lidi spíš dívat.
Michale, kdo vlastně je reprezentační manažer?
Obecná definice asi zní „holka pro všechno“. U nás je to ještě umocněné tím, že trenér je cizinec, takže jsem částečně i jeho asistent pro některé praktické věci, hlavně ty komunikační. V angličtině se přece jen spousta věcí ztratí. Jinak se v první řadě snažím připravit reprezentační okna tak, aby šlo všechno hladce. To znamená obvolávání hráčů, realizačního týmu, zařizování hotelů, dopravy, papírování, dokumenty, finance, vyúčtování, komunikaci s FIBA, s ČBF, se soupeři, řešení běžných denních problémů. Jsem takovým rozcestníkem, kde se informace sbíhají a zase rozbíhají na ta správná místa.
Jsi na to sám?
Velký kredit zaslouží Honza Havlas, který nejenom že dělá grafiku ČBF, ale je mi k ruce i pro věci, na které nemám kapacitu. Jde většinou o nějaký mikromanagement. Známe se dlouho a můžu mu stoprocentně věřit. Bez něj bych se asi už zbláznil.
Sám říkám, že když nejsem vidět, je to nejlepší. Když jsem vidět, je to špatně. Ta role je trochu nevděčná v tom, že když jde všechno tak, jak má, všichni to berou jako samozřejmost. Když přijede autobus o tři minuty pozdě, tak všichni remcaj.
Hráči často říkají, že tohle ME je pro ně vrcholem kariéry. Máš to taky tak?
Možná tě překvapím, ale pro mě nebude v životě nikdy víc, než když jdeš po olympijském stadionu.
To se ti povedlo loni v Tokiu.
Ano, ale nebylo to jen tak. Na nástup mohlo jít jen 13 členů výpravy. Hráčů je 12, takže zbývalo už jen jedno místo. Trenér za téhle situace sám jít nechtěl a dal to k dispozici realizačnímu týmu. Já navrhoval losovačku, ale ostatní se rozhodli, že to místo dostanu já. To byl pro mě možná ještě silnější okamžik než ten nástup. Bral jsem to jako odměnu za ty odpracované roky. Hodně si toho vážím.
Vnímal jsi nějak, že to byla „covidová“ olympiáda?
Tlak byl kvůli viru šílený. Teď už to říct můžu, ale my jsme 12 hodin před odletem nevěděli, jestli vůbec někam poletíme. Řešili jsme kdo poletí, kolik nás bude, v kolika letadlech. Hrozný. Ale začalo to už druhý den po návratu z kvalifikace v Kanadě.
Co se dělo?
Hráči se měli rozjet na dovolenou, vyčistit si před OH software i hardware. Jenže se to kvůli nákaze, restrikcím a covidovým pravidlům ukázalo jako nereálné. Museli jsme reagovat rychle. Takže se stalo, že jsem volal hráči, který byl s přítelkyní v taxíku na cestě na letiště. Ale neměl jsem ani dost času mu detailně vysvětlovat, proč se musí otočit a nikam neletět. Bylo potřeba takhle rychle obvolat všechny. Dokážeš si asi představit, jaké to je, když ženě říkáš „lásko, my jedeme do Kanady na kvalifikaci, ale šance, že postoupíme, není velká, takže dovolená bude potom“, ale pak jsi na cestě k moři a najednou volá Šob a překotně ti sděluje, že žádné moře nebude. Ať zůstaneš doma v karanténě, jinak nikdo nikam nepoletí a až bude chvíle, vše ti vysvětlí.
Vzhledem k tomu, že tým nakonec do Tokia odletěl, tak se asi všichni přizpůsobili?
Ano, všichni to naštěstí dodrželi. Tím jsme vyhověli podmínkám karantény a mohli jsme taky oddělit, kdo je pozitivní a negativní. Začít dřív společně trénovat. A hlavně jsme to zpětně mohli všechno prokázat, takže o to dříve jsme mohli vyřešit praktické věci a do Tokia odletět. Byl jsem hlavně rád, že nakonec nemusím nikomu vysvětlovat, že nejede na olympiádu.
Je z hlediska tvojí práce náročnější mistrovství světa, olympiáda, nebo ME v Česku?
Domácí ME je v tomhle směru pohodlnější. Když se něco pokazí nebo je potřeba něco zařídit, tak to má většinou řešení celkem jednoduché. Víš, komu zavolat.
Předpokládám, že o zahraniční týmy se v tomhle případě nijak nestaráš?
To se mě týká jen u přáteláků a přípravných turnajů, kdy jsem s nimi v kontaktu. Ale ME jsou oficiální utkání, což jde přes ČBF.
Takže netušíš, co speciálního chtějí Srbové do šatny a jak velkou musí mít Jokič postel?
Netuším (smích). Na druhou stranu má FIBA v tomhle případě jasně určený protokol, který myslí i na počet pokojů nebo jejich rozměry, takže je to víceméně standardizovaný proces.
Nedávno jsi na twitteru prosil lidi, aby se tě neptali na lístky. Zabralo to?
Pořád se ptají, pořád chtějí. (smích) Ale je pravda, že v poslední době to možná malinko utichlo, což bych snad mohl brát jako jediné nepatrné pozitivum toho, že ty výsledky teď nejsou optimální.
Co ty osobně od týmu na ME čekáš?
No, asi bych před třemi týdny řekl něco trochu jiného než teď. Čekám určitě týmovost a to, že tam necháme sto procent. Když to tak bude, tak pak můžeme odejít s čistým štítem.
Máš pocit, že v plné sestavě je tohle nejlepší tým, jehož jsi byl součástí?
Papírově určitě.
Víte už teď, jestli chce někdo pro ME v reprezentaci skončit?
Vůbec to není téma. Ale vzhledem k tomu, že některým hráčům je už přes 30 let, tak generační obměna bude samozřejmě někdy v blízké budoucnosti logickým vývojem.
Máte už nějakou představu, kdo by mohl stávající hráče postupně nahradit?
Samozřejmě sledujeme všechny potenciální adepty. Někteří už dostali v reprezentaci šanci. Patrik Samoura ukázal, že na to má, Zídek se v létě jevil velmi dobře, je tu třeba Ondra Hanzlík. Jsem rád, že jsou právě ta průběžná reprezentační okna, kde se mladí hráči mohou ukázat. Bohužel ne ti, co studují v USA, což je pro nás velká nevýhoda. V tomhle klíčovém věku je potřeba, aby hráli co nejvíc.
Koho považuješ za favorita Eurobasketu?
Francie, Srbsko, i když je to otázka, jak to je po těch zraněních. Všichni říkají Slovinsko, ale pro mě je to pořád trochu tým jednoho muže, i když ten je hodně dobrej.
Jak kloubíš reprezentaci a USK?
V normálním létě, když není olympiáda nebo jiné reprezentační okno, což se za poslední roky nestalo, je to klidnější. Takhle je to ale náročné. Poděkování tak určitě patří klubu, protože tam nejsem já ani Honza Pospíšil a ty lidi padají doslova na hubu. To nikdo nevidí. Řešíme věci po nocích po telefonu, máme tam nějaký záskok, ale klub tím stejně trpí a není to optimální. Ty úspěchy jsou i jejích. A pak je samozřejmě nějaký osobní život, trpí rodina. Od narození syna se to násobí. Svůj volný čas si navíc nedefinuju sám, definuje ho FIBA. Takže se mi už taky stalo, že jsem přijel na dovolenou v době, kdy už neprodávali ani zmrzlinu a do moře se nedalo vlézt. Rodina má svatou trpělivost a podporují mě. Rodiče navíc nevynechají téměř žádný zápas včetně těch venkovních.
Ale přes to všechno je to čest. Já navíc nemám právo si stěžovat, protože hráči to mají daleko složitější. Oni u toho ještě běhají, jsou unavený a ve finále jsou to oni, kdo musí dát ty šestky nebo doskočit balón.
Co byl pro tebe za ty roky u reprezentace nejsilnější zážitek?
Je jich víc. Olympiáda samozřejmě vládne. Teď mě naskočil jeden konkrétní okamžik, ačkoliv možná není nejsilnější. Na tom slavném mistrovství světa v Číně jsme otevírali turnaj proti Američanům a Saty dal v první čtvrtině koš s faulem. Vedle mě seděl Honza Pospíšil a já mu říkám „sleduj kámo, ten Gregg (Popovich) si vezme první time out v utkání. Proti Česku“. Uběhla chvilka a Popovich signalizoval ke stolku time out. My jsme se normálně štípali do ramene a říkali si „ono se to vážně děje?!“. Od mala sníš, že budeš hrát proti USA. Když to nastane, tak se ti splní sen. V tu dobu ještě nikdo netušil, že se s nimi utkáme i pod pěti kruhy.
Foto: Václav Mudra, Jan Russnák