Znáte takové ty logické úlohy, kde máte z nabízených možností vybrat jednu, která mezi ostatní nepatří. Jednu takovou si zkusíme zahrát. Tady je věk každého z účastníků nadcházející soutěže ve smečování na All-Star Game v Opavě:
26 let
25 let
24 let
18 let
20 let
41 let
Co tam nepatří?
Vím, co jste odpověděli.
Pavel Englický, kterého kdysi média nazvala „zlobivým dítětem českého basketbalu“, je momentálně nejstarším aktivním hráčem v Kooperativa NBL. Hrát ve 41 letech pořád nejvyšší basketbalovou soutěž je úctyhodné, ale jít soupeřit s o generaci mladšími borci v trhání obrouček, to už se zdá jako šílenost. Jenže se šílenostmi „Wrci“ nikdy neměl problém. Ani s tím trháním obrouček, když už jsme u toho. Každý, kdo v minulosti s Pavlem nebo proti němu hrál, musí potvrdit, že to bylo letecké monstrum. Má na to i štempl, protože kdysi Slam dunk contest na ASG vyhrál. Ale to už je 17 let.
Teď přiznává, že sám neví, co v sobotu v Opavě předvede. Rozhodně ale ví, že ať to vyjde nebo ne, bude to brát s nadhledem. To on umí, brát život s nadhledem. Proto je spokojený. Žije v Písku, tam kde se narodil, se svojí rodinou. Pracuje jako stavbyvedoucí. A k tomu hraje basket se svými kamarády, před skvělými diváky a pod trenérem, kterého maximálně respektuje.
Proč jsi teď v neděli proti Slavii chyběl v sestavě?
Vypovědělo mi tělo. Asi si poté, co jsme se definitivně zachránili, řeklo „už dost“. Bolely mě kolena, patu mám nějakou špatnou, tak jsme se s Čechym (trenér Jan Čech) dohodli, že vynechám.
Jste domluvení od začátku sezóny, že když tě začne dohánět věk, dostaneš nějakou pauzu?
Je to tak. Nemůžeme mě úplně zničit.
Věnuješ se po čtyřicítce o to víc regeneraci?
Ano, ale trvá to všechno o dost déle, navíc ještě ve spojení s prací. Když odehraju v neděli večer utkání a v pondělí ráno jdu na sedmou do práce, tak je regenerace těžká.
Vnímáš vůbec to, že jsi nejstarší aktivní hráč v nejvyšší soutěži?
Třeba když přijdou do haly rozhodčí, tak já jim tykám a oni mi vykají. To je takový zdvižený ukazováček, že už jsem tady fakt dlouho.
Děti v hale ti říkají „pane Englický“, předpokládám?
Přesně tak. Ale aspoň spoluhráči mi tykají všichni.
Nějaká hecovačka mladí – staří ale v šatně je, ne?
Tak ona je otázka, kdo je tady kromě mě starý. Druhý nejstarší je Petr Šlechta a tomu ještě nebylo 30. Když si mi stěžuje, že je unavenej a co ho všechno bolí, tak si klepu na čelo, jestli vůbec ví, komu to říká.
A s opavským Luďkem Jurečkou, který je těsně po tobě druhý nejstarší v lize, nějaké hecování probíhá?
Při prvním vzájemném zápase mi říkal, že je trošku naštvaný, že ještě hraju. Doufal, že tím nejstarším bude on. Tak jsem povídal, že si bude muset ještě chvíli počkat.
No a když si počká, tak se příští sezónu už dočká?
Já ještě plánuju pokračovat, ale už nejspíš jen formou nějakého zkráceného úvazku, mám-li to tak nazvat. Nejsme ještě s Čechym pevně domluvení.
Přesuňme se z konce na začátek. Našel jsem na iDnes roky starý článek, který tě označil za zlobivé dítě českého basketbalu. Dítě už nejsi, ale co zlobivý?
Už to dávno není, co to bývávalo. Rodina, práce, zodpovědnosti, stáří, všechno se to nabaluje. Ty kraviny, co jsem dělal, ty už teď fakt dělat nemůžu.
Ty jsi kdysi dostal stopku v lize za pozitivní test na marihuanu. Lituješ toho zpětně?
Byla to mladická nerozvážnost, hloupost. Samozřejmě, občas zalituju trošku. Ale vrátit to nejde, beru to, jak to je.
Trest tě zavedl basketbalově nejdřív do Holandska, pak na Kypr a pak po mnoha letech zase do Česka. Srovnej tyto tři štace basketbalově?
Mně se z Čech nechtělo. Proto jsem byl v tom Holandsku ze začátku takovej smutnej, moc se mi tam nelíbilo. Ale když to vezmu teď zpětně, tak to bylo super v tom, že tam všechno fungovalo. Na Kypru naopak nefunguje vůbec nic, to bylo nebe a dudy. Basketbalově jsou obě země ale hodně srovnatelné. Neměly limity na cizince, takže nás bylo sedm Američanů, já, to se dolepilo nějakými dorostenci a takhle podobně to fungovalo v Holandsku i na Kypru. Ligy v těchto zemích jsou o něco streetballovější než naše KNBL.
A z pohledu běžného života?
Já mám nejraději Česko, ale je potřeba říct, že Kypr byl mnohaletá dovolená. Vrátili jsme se odtamtud kvůli rodině. Přítelkyně byla těhotná, chtěli jsme být doma. Kypr je sice fajn, ale když tam pak chceš žít běžný život a vyřídit třeba něco na úřadě, tak musíš mít známého Kypřana, který to s tebou oběhá, jinak jsi bez šance, nikdo se s tebou nebaví. Nefunguje tam fakt nic. Zajímá je jen to, že teče frappé, je teplo a jezdí turisti.
V Česku jsi pak zamířil do Písku, který hrál druhou nejvyšší soutěž. Jsi z nedalekých Vrcovic, takže to dávalo smysl, ale pomýšlel jsi ještě na KNBL?
V Písku jsme měli zázemí, předělali jsme si bydlení po babičce. Proto jsem rovnou psal klukům do Písku, jestli by pro mě neměli místo. A byl jsem rozhodně přesvědčený o tom, že to do nejvyšší soutěže dotáhneme, i když na mě ostatní koukali jako na blázna. Bylo to nakonec sedm let práce, ale o to pak byla ta odměna sladší.
Ještě než se podíváme do letošní sezóny, zkus porovnat 1. ligu a KNBL.
Je to velký rozdíl. V KNBL se chyby neodpouští, což jsme si letos několikrát vyzkoušeli. Nezkušenost našeho týmu se projevuje v mnoha ohledech, neumíme třeba správně používat fauly, dělá nám problém reagovat na nějaké bodové šňůry soupeřů, přerušit tyhle nápory. V 1. lize ti takové věci mohou projít, v KNBL ne. Souboje 1 na 1 jsou také o level výš, pod košem je to tvrdší. Ale třeba celková běhavost zápasu je, myslím, srovnatelná. Koneckonců my jsme si náš hurá basket přinesli z 1. ligy.
Váš běhavý basket se rychle stal pověstným a lpíte na něm celou sezónu. Stejně tak ale lpíte na tom, že budete hrát jen s českými hráči, i když v určitých momentech se asi posílení o nějaké cizince vyloženě nabízelo. Trenér Čech ale řekl, že věří stávajícímu kádru. Je to pro vás hráče důležité?
Určitě. S Honzou mluvíme narovinu, nemaže nám med kolem huby. V průběhu sezóny, když se nedařilo a přišla zranění, tak připouštěl, že se klidně koukne na trh a přivede nějaké Američany. Ale cítil jsem z něj, že preferuje českou cestu, ukázat ostatním klubům, že to tak jde taky. Je tam navíc vždycky riziko v tom, že nevíš, jak cizinec sedne do party. U nás se známe opravdu všichni, a tím nemyslím jenom hráče, ale je to od hlavního trenéra až po bubeníka, chodíme spolu po zápasech na pivo. Vzít nějakou posilu takzvaně na sílu by možná nedělalo úplně dobře.
Jaký je vůbec Jan Čech typ trenéra?
Neskutečný workoholik. Je v hale pořád, myslím, že snad ani moc nevídá svou rodinu. Tenhle přístup se samozřejmě pak přenáší i na nás. Je jasné, že když on tomu věnuje třeba 12 hodin denně a my pak nejsme schopní zahrát nějakou akci tak, jak on řekne, tak je … naštvaný. Ke mně třeba má trochu jiný přístup, ale i tak si mě dovede vzít stranou a seřvat mě jak malého kluka. Mám k němu velký respekt.
Působí velmi emotivně.
To je pravda, proto taky nemá rád televizní utkání. Při tom posledním jsme zrovna potřebovali hodně seřvat, ale on se kvůli kamerám musel držet. Do televize nejde pustit všechno.
Ze začátku sezóny ale ty emoce asi byly hlavně pozitivní. Šokovali jste všechny, výhry vám přibývaly nečekaně rychle. Jaká byla v tu chvíli v týmu nálada?
Byli jsme jak na obláčku. Říkali jsme si, jak je to super, že to skvěle zvládáme s touhle sestavou, ukázali jsme, že to jde. Ale tušil jsem, že nějaká srážka s realitou přijde.
To se stalo. V jednu chvíli jste měli skupinu A1 skoro jistou, ale pak přišla série porážek, a nakonec propad až do A2. Jak jste na to reagovali?
Nic jsme zásadně měnit nechtěli. Prostě jsme si řekli, že musíme věřit tomu, čím jsme se prezentovali na začátku sezóny a co nás dostalo do pozice, kdy jsme mohli o tu A1 bojovat. Ostatní týmy nás ale už pochopitelně dost přečetly, byly schopné se mnohem lépe připravit. Přesto pořád bojujeme, věříme si. Budeme dál hrát tak, jak nejvíce vyhovuje nám. My vlastně ani nic moc jiného pořádně natrénovaného nemáme.
Aktuálně vám do konce skupiny A2 zbývají čtyři zápasy a boj o dvě postupová místa je mezi vámi, Ostravou a Olomouckem velmi vyrovnaný. Případné play-in je teď navíc o něco atraktivnější kvůli tomu, že Kolín a USK, které uzavírají skupinu A1, mají dost svých starostí. Je na vás o to větší tlak?
Jsme si toho vědomí, ale pod nějakým tlakem jsme se necítili až do neděle (Písek doma nečekaně prohrál se Slavií). Tam jsme si to neskutečně zkomplikovali. Teď už je pro nás každý zápas v podstatě jako vyřazovací fáze, není na co se šetřit.
Proti komu se ti zatím v lize nejhůř hrálo?
Nymburk.
A jednotlivec?
To těžko říct. Možná čekáš nějakého podkošového hráče, ale můj herní styl je hodně o tom, že postavím clonu a zůstávám na trojce. Což samozřejmě souvisí s věkem. Střely za dva jsem měl za celou sezónu asi dvě, z toho jedna byla docela pěkná smeč.
Což nás přivádí k tvé účasti v nadcházející soutěži ve smečování na All-Star Game. Vedle čtyřicátníka Englického tam budou dva mladí čeští kluci a tři Američané. Jak jsi se k tomu dostal ty?
Byl to Čechyho nápad. Od nás byl původně vybraný Martin Svoboda, který smečuje hodně a rád. Ale tyhle soutěže nejsou jeho šálek kávy. Sice létá neskutečně, ale nějaké triky, to úplně v jeho DNA není. My si z něj kvůli tomu děláme srandu, ale jemu je to úplně jedno. Takže Čechy napsal mě, jestli nechci do Opavy na dunky. Bylo to zrovna v momentě, kdy jsem byl na Moravě na jednom ze svých ozdravných pobytů.
Představuju si správně pod ozdravným pobytem na Moravě koštování v nějakém sklípku?
S malým rozdílem, že my jezdíme trochu výš a tam se hlavně pálí. Takže ta zpráva od Čechyho přišla v tomhle momentu a mě se to v té hospodě zdálo jako dobrý nápad. Ale co tam předvedu, to si nejsem jistý.
Žádnou interní týmovou soutěž ve smečování jste nepořádali, abyste viděli, kdo je nejlepší?
To samozřejmě není potřeba. Všichni ví, že já jsem nejlepší.
A prozradíš, co do soutěže přichystáš?
Bude to výzva, jsem na to zvědavý. Doufám, že mě adrenalin vykopne o deset patnáct čísel výš. Zkusím možná vyjít z toho, s čím jsem vyhrál v roce 2007. Ale je teda pravda, že si ze mě všichni dělají srandu, jaký jsem blázen, že do toho jdu.
Ale nebereš to jenom jako recesi?
V žádném případě. Chci ukázat to nejlepší, co dovedu. Buď to bude stačit, nebo ne.
Jak jste v Písku vnímali to, že Martin Svoboda a Vojta Sýkora byli hned v první sezóně vybraní do reprezentace?
Byli jsme za ně rádi. Oba si to určitě zaslouží. Už jenom to, že do reprezentace nakouknou, nasají atmosféru, jim může neskutečně pomoct. A tím pádem to pomůže i nám.
Pozorovali jste, že by po návratu z reprezentačního srazu začali mít třeba jiný přístup k tréninku?
U Vojty ani ne, ten maká na sto procent vždycky. Ale zdá se mi, že Martin přidal do svojí hry emoce a že si mnohem více věří. On ty emoce před tím moc najevo nedával, je to takový flegmatik, který vypadal, že je mu to jedno. Ale teď, třeba když dá trojku, tak dokonce předvede gesto rukou, jako že z toho má radost. To jsme teda koukali.
Myslíš, že tihle dva borci v Písku vydrží?
Já doufám a věřím, že ano. Ale pokud půjdou někam jinam a tam je nechají při basketu dostudovat, což je pro ně prvotní, tak vlastně nemůžou udělat chybu.
Je zbytečné se tě ptát, jestli jsou v Písku nejlepší diváci?
Úplně zbytečné. Jsou. Doma i venku jsou naším šestým hráčem. Umějí udělat neskutečnou atmosféru.
Jsou hráči ve městě za hvězdy?
Zrovna včera ráno jsem si v půl sedmý ráno v montérkách kupoval v Tescu snídani a přišla za mnou paní, která se ptala: „Jste to vy?“. Takže jo, poznají mě i v pracovním.
Jsme na konci rozhovoru, tak to spojme s koncem kariéry. Už víš, jestli chceš u basketu pokračovat a trénovat třeba nějakou drobotinu?
Drobotinu úplně ne, to se mi nechce. Ale u nějakého dorosteneckého týmu se vidím. Měl jsem už pár rozhovorů s Čechym, kam to budeme po hráčské kariéře směřovat, ale konkrétního ještě není nic. Však jsem říkal, že ještě nekončím.
Takže tě první červnový víkend uvidíme tradičně v Nymburce na streetu?
To bych si nenechal ujít.
Foto: Jan Russnák, Sršni Photomate Písek