V poslední době je o něm a jeho týmu slyšet víc než kdy jindy. Před pár dny Žabiny pod jeho taktovkou úspěšně vstoupily do Euroligy, když smetly řecký Olympiakos, a splnily tak další krok v postupném návratu brněnského týmu mezi evropskou basketbalovou špičku. Stříbrnou medaili z loňského ročníku nejvyšší české soutěže okořenilo Žabinám vítězství nad ZVVZ USK Praha. V létě dovedl reprezentační lvice U18 nejen do finále šampionátu v Rumunsku, ale zároveň také do divize A. Mohli bychom dále pokračovat výčtem jeho řekněme kariérních milníků, které by mnozí označili za úspěchy. Trenér Viktor Pruša, který letos započal na lavičce Žabin už devátou sezónu, se však nepovažuje ani za úspěšného, ani za zkušeného.
Viktore, jak se teda pozná zkušený trenér?
Ken Scalabroni, kterému jsem kdysi dělal asistenta u repre U18 říkal, že trenér není trenérem, dokud ho odněkud nevyhodí. Tak na to zatím čekám. (smích)
Ale jinak si myslím, že zkušený trenér není ten, který trénuje dlouho, pokud se bavíme o té nejvyšší úrovni. Myslím, že se nemusí nutně nálepkovat, kdo je a kdo není zkušený. Sbírání zkušeností je celoživotní proces. Když mnoho let trénuješ a řekneš si tak, teď trénuju 32 let, už jsem dost zkušený trenér, tak to je konec a už se nikam neposuneš, jsi v bublině.
Zkušený trenér je podle mě ten, jehož tým se měří s těmi nejlepší týmy v zahraničí, a zkušený trenér je ten, který zažije hodně velkých vítězství a taky hodně velkých proher.
A dalším důležitým faktorem je pro mě kvalita hráček nebo hráčů, se kterými ten trenér pracuje a které ho taky někam posunou.
Jaký typ hráček nejvíc posouvá tebe?
Ty nejlepší hráčky jsou obvykle zároveň ty nejzkušenější s vysokým basketbalovým IQ. A tyhle hráčky já musím přesvědčit, že ten můj trenérský styl je platný. Ty hráčky o hře přemýšlí a mají otázky. A ty otázky, respektive ta konfrontace je to, co mě posouvá. A samozřejmě tato kvalita jde ruku v ruce s kvalitou klubu, ve kterém pracuješ. Je to propojené.
V rozhovoru pro TN.cz jsi řekl, že tvoje partnerka Petra Záplatová, která také hraje v Žabinách, ti do práce mluví. Je ona ten typ hráčky, který tohle splňuje?
To bych lehce dementoval, že mi do toho mluví, jsem přímo neřekl. Chyba v kontextu autora, snaha o bulvár. Oba jsme si pak říkali, že vypadáme jako semetrika a otloukánek, ale hlavně že se to dobře čte. (smích) A posouvá? Určitě. Ona je přesně ten typ hráčky popsaný v předchozí otázce. Koneckonců ten její přístup k basketbalu stojí za našimi začátky. Pokud chci, aby se hráčky na basketbal dívaly mýma očima, komunikace je základ. Její zkušenosti a basketbalový cit je, nejen mezi českými hráčkami, raritou. Pokud se hráčky na věci ptají, diskutují o nich, a takovou hráčkou ona bezesporu je, je to pro mě zpětná vazba, že chtějí porozumět, pochopit a pomoci tím týmu. Já to vyžaduji ale po všech.
Takže budeme uvádět ta slova na pravou míru?
My chápeme, že to basketbalovou veřejnost zajímá, pro někoho to je možná i téma, ale my si svoje soukromí rádi strážíme…
Dobře, pojďme dál. Co teda musí mít kromě zkušeností v profesním portfoliu trenér, aby mohl být označen za úspěšného?
To slovo úspěšný je velmi relativní. Každý může sám pro sebe považovat za úspěch něco jiného. Také je třeba oddělovat mládež a profi sport. Úspěšný trenér si možná často neuvědomuje, že je úspěšný. Nebo že ho tak někdo podle nějakých kritérií hodnotí. Je to ten, jehož tým jen vyhrává? Nalijme si čistého vína, v profi sportu bezesporu ano. A důležité je vyhrávat dlouhodobě a v těžkých chvílích. Ale taky je to ten, a to já si třeba myslím, že je důležité, který po sezóně ví, že nejen on, ale i hráčky a hráči přijali svoji roli, naplnili maximálně svůj potenciál ve prospěch týmu a cítili se v tom procesu komfortně. A to nemusí nutně znamenat, že trenér měl nějaké největší úspěchy v tom smyslu, v jakém je hodnotí třeba manažeři.
Existuje prototyp úspěšného trenéra?
Neexistuje. Možná tě to jméno překvapí, ale když vezmu „jen“ to naše Česko, pro mě je úspěšný trenér třeba Honza Čech z Písku. Protože podle mě jedna z věcí, které úspěšný trenér umí, je se svým týmem vyhrávat, a pozor – říkám vyhrávat, zápasy, ve kterých jeho tým není favoritem. Jednoduše vytěžit z minima maximum.
Koneckonců o Písku se loni mluvilo jako týmu s ohromnou vnitřní silou. To je pojem, který nejen ty často zmiňuješ i v souvislosti s Žabinami. Co to vlastně je? Jak to vznikne? Dá se to naučit?
Myslím, že naučit se to nedá. Je to něco, co začíná vzájemnou důvěrou hráček a realizačního týmu, a tvoří se to tím, jak my ten tým sestavíme a co ten tým spolu prožije. Zároveň je pro nás v Žabinách charakter hráčky stejně důležitý jako její herní kvalita. A na to se zaměřuje málokterý tým. Týmová chemie hráček v naší šatně musí fungovat. Třeba loni se ta vnitřní síla začala objevovat v těžkých utkáních Eurocupu, zvlášť v té první prohře proti Španělkám. A já říkám, že je vlastně štěstí, že to bylo v tom prvním utkání, protože jindy by nás to mohlo zlomit. Tady jsem měl ale pocit, že to ty hráčky spíš nakoplo.
Těžkých momentů jsme měli v minulé sezóně hodně, ale to není alibi nějakých neúspěchů, ty těžké momenty přijdou vždycky, otázkou je, kdy přijdou a jak je ten tým zvládne. A my jsme pak trápili USK už v tom prvním vzájemném zápase, doma jsme vyhráli po druhém prodloužení s francouzským Carolem, derby s KP jsme otočili k vítězství ze stavu mínus dvacet sedm, to už byl hotový zápas. Tohle jsou pro mě důkazy, že ten tým měl opravdu velkou vnitřní sílu.
Zmínil jsi brněnské derby, letos jste proti KP zahajovali ligu. Je pro trenéra brněnské derby v něčem speciální?
Když si vzpomenu na loňský exces pana Foltýna, skoro to vypadá, že ano. (smích) Ale teď vážně, řekl bych, že je speciálnější pro všechny ostatní. Pro mě jako trenéra tolik ne. Ano, jako každé derby je vždy něco takříkajíc ve vzduchu a eventuální prohra bolí trochu víc. Možná bych to vnímal jinak, kdyby to derby bylo za sezónu dvakrát, ale když se hrají i vyřazovací boje, je toho prostě moc, takový evergreen. Určitě je to speciální pro fanoušky a pro média. Je to vždy zápas s příběhem a to se ta rivalita dobře prodává. Jedině díky fanouškům, kterých díky tomu přijde víc než na jiné zápasy, a tím je atmosféra pro všechny aktéry speciální.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ani v té loňské sezóně, kdy do KP přestoupilo ze Žabin několik hráček a vlastně i část realizačního týmu?
Pravda, že to bylo trochu jiné i pro mě. Ale zas musím říct, že když KP, což je určitě ambiciózní tým, mělo zájem o hráčky Žabin, a když ty hráčky tam předvádějí dobré výkony, beru to i jako součást naší vizitky, že jsme s těmi hráčkami pracovali dobře.
A co ten trenérský přestup? Jak se hraje proti trenérovi, který ti tolik let viděl do kuchyně? Mnozí z nás, kteří vás znají osobně a viděli vás pracovat, musí mít nutně pocit, že když jeden na něco pomyslí, druhý hned ví, co se mu honí hlavou…
No, to samozřejmě nebylo lehké, ale spíš z té lidské stránky. Ten první zápas pro mě nebyl příjemný a pro Kubu určitě taky ne.
My se známe s Kubou od čtyř let a teď stojíme proti sobě.
Jak se reaguje na takový trenérský přestup? Překope se celá Prušova kuchařka, aby druhá strana nevěděla, z čeho se bude vařit? Změna všech signálů, všechno jinak…
Ono neexistuje nic jako Prušova kuchařka. Naopak se snažím být co nejméně čitelný. Ale já když se rozmluvím o basketbalu, tak často nevím, kdy přestat, a mám tendenci i o jednoduchých věcech obšírně debatovat. Takže ve zkratce. Nemám moc rád složité signály vycházející z postupného útoku. Obzvlášť když to vidím u dětí, u mládeže, tak mi naskakuje husí kůže… Někteří trenéři na tom staví hru svého týmu. Učí se to rychle, ale trvanlivost je krátká, zabíjí to pestrost a variabilitu.
Takže jak se tvoří hra v Žabinách?
Základem je pro mě spacing, exekuce herních kombinací a vzájemná reakce hráček na sebe navzájem a na konkrétní situaci. Samozřejmě i tento styl musí mít svá pravidla, ale jsem alergický na výroky typu: „Hrejte jednoduše.“ Snažím se najít balanc. Můj asistent Michal Martišek je analytik každým coulem, ten spočítá všechno. Takže taky spočítal, že jsme v minulé sezóně za celých čtyřicet minut utkání zahráli průměrně 13,3krát něco, čemu se dá říkat signál vycházející z postupného útoku. To není moc.
Asi existují trenéři, kteří mají svoje systémy, které hrají celý život, a ty pak aplikují na jakýkoli tým, který sestaví. U nás se to ale děje tak, že tím zásadním je koncept pojetí hry. Pokud už hrajeme v zápase signál, musí korespondovat se silnými stránkami každé hráčky, my je chceme využít. Ne vždy si to sedne, co jim nesedí, vyhodíme, nahradíme. Trochu laicky popsáno, ale…
Laicky popsáno, laicky se zeptám… Takže parohy dolů jsou každou sezónu jiné?
Nejenom každou sezónu, ale parohy dolů na konci sezóny můžou být úplně jiné než parohy dolů ze začátku sezóny. A taky se to může řídit konkrétním soupeřem.
Když jsi říkal, že to nerad vidíš u mládeže, není to pak těžké pro ty hráče? Celou mládež hrát bez signálů, pak přejít mezi dospělé a najednou se to začít učit?
Já bych skoro řekl, že takoví hráči by to měli mít snazší. Podle mě je signál berlička, může pomoct, ale zároveň tě to hodně omezuje. Po mladých hráčích nebo hráčkách já chci, obzvlášť pokud jsou to rozehrávači, aby o hře přemýšleli, aby ji viděli, aby byli tvůrčí. Když budou od začátku hrát nějaké předem dané herní systémy, budou mít omezené možnosti tu hru vidět a tvořit. Hra je živý organismus, mění se v čase a žádná herní situace není totožná, musíš reagovat.
Když jsi mluvil o tom, že je důležité, jak ten tým složíte… Pracoval jsi někdy s hráčkou, u které si zpětně říkáš, že jste společně nedokázali rozvinout její potenciál na maximum?
Jak si pamatuju všechny zápasy třeba šest let zpátky, tak tohle je teda na vzpomínání těžší. Ale z té uplynulé sezóny to byla asi Adéla Smutná, tam se to nějak nepotkalo ve vzájemném očekávání, a pak možná i Lou Lopez Senechal. Měla svou kvalitu, odvedla nějakou práci… Ale že bych jí dal příležitost ukázat maximum, to nevím. Když jsme oznámili, že přijde, jiní trenéři říkali ty jo, super, to máš posilu, ta bude dobrá, ale v tom pojetí hry, kterou my hrajeme, víc nejspíš možné nebylo. Třeba kdybych byl ten typ trenéra, který tu hru postaví na ní, vypadalo by to jinak. Laicky řečeno, náš herní styl není pro každého a vyžaduje po hráčkách určitou míru trpělivosti a přizpůsobení se.
A naopak – kdybys mohl lusknout prsty a mít zpátky jakoukoli svou hráčku z minulosti, která by to byla a proč?
Na to je jediná odpověď a ty ji dobře znáš. Marques Webb. A proč? Protože to prostě je člověk, kterého v týmu chceš. Já si vzpomínám, když jsem ji viděl poprvé, to byla čerstvou posilou Karlových Varů, se kterými jsme hráli. S asistentem Kubou Gazdou jsme na první pohled velice pochybovali o tom, že to je posila. Pohybovala se trochu komicky a měla snad přes sto kilo. My jsme tenkrát měli pod košem Whitney Bays, podle předpokladů jsme ten zápas sice vyhráli, ale tahle Ques tu naši Whitney, a to především herní inteligencí, přehrála. Pak jsem seděl doma u TVcomu, když Vary hrály s Trutnovem, ona se svými kily hrála předskok na pick and rollu a skončila skoro u půlky, z toho sprintovala na rotaci do rohu, na střelce. A tam byla taková intenzita a vášeň, že tehdy jsem si řekl, že tu do toho týmu chci.
A povedlo se to, ona přišla, nejen s tou vášní pro basketbal, ale i s tou pozoruhodnou herní inteligencí, s ochotou mluvit o tom, co se hraje, se schopností rychle pochopit. Holka, která tohle všechno dělala v porovnání s některými jinými hráčkami doslova za pět padesát, které navíc ještě posílala domů. Měla obrovské srdce. My jsme ji pak chtěli i na další sezónu, ale ona měla zdravotní problémy, takže ukončila kariéru a stala se trenérkou. A já jsem přesvědčený, že skvělou trenérkou.
Marques Webb: První, co mě napadne, když se řekne Viktor Pruša, je výhra! Kouč Viktor je vítěz a tlačí k tomu i svoje hráčky. Chtěl po nás opravdu hodně, ale zároveň to byla zábava. Dneska jako trenérka využívám hodně z toho, co po nás Viktor chtěl, třeba práci nohou.
A taky si pamatuju, jak jsme přes KP prošli do finále a on byl tak nadšený! Šli jsme pak večer všichni ven a Viktor dokonce trochu tančil!
A kdybys mohl mít teď na počkání jednu nějakou vlastnost, schopnost nebo dovednost, kterou má pan Bobrovský, která by to byla?
Z těch tří nevím, to asi není to pravé slovo. Ale kdybych mohl mít něco z čehokoliv, co má on, tak bych rád začal trénovat už jako hráčská legenda, která má něco za sebou.
Proč?
Protože mám pocit, že to je součást toho, proč za ním ty hráčky šly a jdou. Jasně, není to vždycky pravidlem, že vynikající hráč je i vynikající trenér, možná jsou to dokonce výjimky, ale u něj to podle mě hrálo roli.
Zatímco o hráčské kariéře pana Bobrovského se toho obecně ví hodně, o té tvé toho k dohledání moc není. Jak tedy Viktor Pruša k basketbalu přišel?
No to je skvělá otázka! (smích) Víš, že na tenhle příběh se mě vlastně ještě nikdy nikdo nezeptal?
Nebylo to tak, že bych byl zblázněný do basketu od mala. Můj otec, ač bývalý vynikající plavec, je taky vášnivý tenista. Takže když mi bylo asi šest, on by to jistě upřesnil, začal jsem hrát tenis. Basket jsem k tomu začal hrát až později, nějakou dobu jsem to kombinoval, a ač si myslím, že jsem byl možná talentovanější tenista než basketbalista, basket zvítězil.
Basket mě bavil v tom smyslu hraní. Tehdy nebyl internet, v televizi nedávali přenosy z NBA, ojediněle na ČT… Všichni jsme fandili Chicagu Bulls, s klukama jsme chodili hrát nejdřív na venkovní kurt tady na Sokole, vyměňovali si kartičky, mimochodem – myslím, že mám i pár cennějších kousků… Ale to je tak všechno.
Kdysi se mě někdo ptal, proč jsem se rozhodl pro ten basket a já jsem odpověděl, že mě baví dvě věci – basket a holky. Kdo tenkrát mohl vědět, že spojení holek a basketu mě dostane až tam, kde jsem.
Jaká byla tvoje hráčská kariéra, pokud to tak můžeme nazvat, když se teď za ní ohlédneš?
Myslím si, že jsem nebyl špatný hráč, ale je pravdou, že jsem byl víc dříč než talent od Boha. Podle trenérů mě limitovala výška, ale nevím, jestli to nebyla jen výmluva, aby mi nemuseli říct, že na to nemám.
S basketem jsem začínal v deseti letech v BŠM BRNO v Černovicích při ZŠ Kneslova, odtud jsem se jednoho dne dostal na Morendu, tam tehdy bylo takové síto. Na tréninku nás tam bylo třeba 50 z různých brněnských klubů a dělala se nominace do mládežnických extralig. Sítem jsem s pár dalšími neprošel a dostal jsem se někam, jinam než někam to nazvat nemůžu, kde se to jmenovalo ZDAR Brno (původně kroužek alergiků), znova v Černovicích, ale tentokrát to byla ZŠ Charbulova. A tam to vlastně všechno začalo – v tomto ZDARu Brno. Brzo jsme se přesunuli na ZŠ Kneslova, kde jsem dříve s basketem začínal, a hráli jsme pod názvem SKB Černovice. Těchto pár „odpadlíků“ utvořilo společně s těmi, kteří už v klubu byli, tým.
Všichni ti hráči, kteří neprošli různými síty, kteří slyšeli, že hrají slušně, ale že to nestačí, nebo dokonce že na to nemají. A mně tady vstoupil do života nějaký Honza Dudek, to jméno rozhodně musí zaznít, protože dnes už můžu říct, že to byl klíčový člověk pro můj další basketbalový život, který převzal tým složený z patnáctiletých hráčů označených za neperspektivní a začal s námi hrát něco, co se tehdy nazývalo sdružený okresní přebor, což byla nejnižší možná soutěž. A my jsme z tohoto přeboru každou sezónu postoupili o úroveň výš, až jsme vyhráli ligu a tím postoupili do extraligy, do naopak nejvyšší možné soutěže. Dostali jsme se na úroveň těch týmů, které nás nechtěly.
Jak se to stalo?
Měli jsme neskutečnou vnitřní chemii, bojovali jsme jeden za druhého, a přes to, že na papíře nebyla žádná hvězdná jména, jako tým jsme poráželi ty „silnější“. Trochu smůla byla ta, že ten postup do extraligy jsme si vybojovali v době, kdy jsme někteří z nás dosluhovali věkově, takže tu už si většina z nás nezahrála. Celkově to ale pro mě bylo obrovské zadostiučinění, že jsem to i přes úsudek trenérů nakonec dokázal, a taky potvrzení, že tým je víc než cokoliv jiného. Hodně mi to dalo do trenérské kariéry a v tomto duchu se snažím formovat i každý svůj tým.
V mužské kategorii jsem se pak po pár trénincích neúspěšně snažil dostat do týmu Brna, vedeným legendárním trenérem Pospíšilem a hrával jsem 2. ligu na Žabinách a ve Šlapanicích, kde jsme také tehdy postupovali z nižší soutěže.
A kdy se tedy poprvé objevily myšlenky na trénování?
Když se na to podívám zpětně, tak už pod vedením Honzy Dudka tam byly první náznaky, hodně věcí jsem okoukal a k tomu jsem ale trénoval také sám sebe. (smích) Když byli v létě všichni u moře, já jsem si sám pro sebe na prázdniny sestavil tréninkový plán, taťka mi na chatě postavil koš a já jsem si vymýšlel, kolik musím odkud hodit košů, chodil jsem běhat, skákal jsem přes švihadlo, dělal jsem kliky… To si pamatuju, že tehdy jsem jich udělal sto najednou.
A dneska?
Precizně provedených myslím tak patnáct, pak bych odpadl. (smích) Tehdy jsem to ale samozřejmě nedělal se záměrem začít tak svou trenérskou kariéru. Prostě jsem chtěl hrát basket, tělocvičny byly zavřené, tak jsem se tomu přizpůsobil a na týmovém soustředění jsem byl vedle těch dovolenkářů skvěle připravený… Vážně jsem se ale rozhodl ve chvíli, kdy jsem se neprosadil do A-týmu mužů Brna a hrál nižší soutěže. Jsem člověk, který hledá výzvy, a jelikož jsem naznal, že jako hráč to na ty nejvyšší mety asi nedotáhnu, rozhodl jsem se, že to bude trenérskou cestou. Moje první trenérské působení bylo pak v kategorii U20 právě v Černovicích, které jsou pro mě srdcovka.
Přesto se zeptám – využil jsi někdy něco z těchto svých příprav ve své trenérské práci?
V době, kdy jsem začínal trénovat, nebyli žádní kondičáci, žádní fyzio, takže ano, i tyhle tréninky jsem připravoval sám. A upřímně říkám, že jsem rád, že dneska už nemusím. Když jsem trénoval ty juniory a dorostence v Černovicích, už jsem tušil, že trénování by mohlo být to, čím se budu živit, i když nasměrován jsem byl mnohem dřív a nenasměroval jsem se tam já.
Komu tedy můžeme poděkovat?
Šel jsem studovat na vysokou školu trenérství, a tak to může vypadat, že jsem měl jasno, ale na tu školu mě nasměrovali moji rodiče, já jsem měl i jiné nápady, co bych mohl studovat. Oni ale řekli, že celý život dělám sport, tak ať to zkusím. Tak jsem to zkusil, ale šel jsem tam s tím, že budu někde učit tělocvik. A jakkoli to dneska může být nepopulární, možná až divné, když chlap řekne, že chce být učitel, já jsem tehdy opravdu chtěl být učitelem tělocviku. Na té škole jsem se pak dostal k různým předmětům, činnostem a lidem, z nichž bych chtěl jmenovat hlavně profesora Sekota, pod jeho vedením jsem začal studovat doktorát a dneska mě štve, že jsem ho nedokončil. Zbývalo mi tehdy pouze dopsat práci a absolvovat poslední předmět, který se jmenoval Matematika a statistika nebo tak nějak. Tento předmět mě tak strašil, že když jsem dostal nabídku dělat asistenta trenéra pro reprezentaci U18, nebyl jsem schopen mentálně ani časově to studium dokončit. Řekl jsem si, že by se to nedalo zvládat, a ono by možná nedalo, ale já jsem to ani nezkusil. A doteď mě to štve. Ale aspoň malý doktorát mám ještě v plánu.
Takže poděkovat můžeme rodičům?
Můžeme. A musíme. Naše vzdělání pro ně bylo důležité, brácha je japanolog, doktoráty má dva, tak já jsem si řekl, že ten malý doktorát si ještě udělám. Mamka je lektorka a učitelka angličtiny, tu do mě tlačila od mala, já jsem to samozřejmě vůbec neoceňoval, ale teď už vím, že to bylo dobře, angličtinu potřebuju. Táta je mi zase vzorem v tom, že nechci být nikomu nic dlužný a nikomu za nic vděčný v tom smyslu, že bych se musel chovat z vděčnosti tak, jak sám nechci. Moct se sám sobě podívat do očí, zachovat se správně, říct, co si člověk opravdu myslí, i když z toho má pak třeba nepříjemnosti, jako to udělal on, když odcházel z České televize.
A je to v basketu vždycky možné? Napadají mě, i když je to možná co se týká vážnosti tématu neporovnatelné, pozápasové rozhovory. Na konci uplynulé sezóny Žabiny ukončily dobu neporazitelnosti pražského ZVVZ USK. Bylo o tom napsáno a řečeno hodně. Mezi fanoušky se mimo jiné řešilo i pozápasové vyjádření trenérky Hejkové na adresu Žabin…
Předně chci říct, že trenérku Hejkovou respektuji za vše, co ve své kariéře dokázala. Ta se dá určitě považovat za úspěšnou. Chápu, že tehdy nebyla v dobré náladě, ale to vyjádření, kde absolutně scházel nějaký respekt k našim hráčkám, mě právě proto o to víc mrzelo. Ne kvůli mně, ne kvůli klubu, ale právě kvůli těm hráčkám. Protože odehrály výborné utkání na hranici svých možností i sil. Porazily tým, který patří mezi nejlepší v Evropě, který je třetí v Eurolize, který hraje velmi těžké zápasy, na které musí být fyzický připraven. A od trenérky takového formátu pak naše hráčky slyší, že hrají rugby. My dobře víme, že porazit neznamená porážet. Stojíme nohama na zemi. Ale po takovém zápase podle mě měla přijít jiná reakce.
Ono se to prohlášení hodně řešilo i v souvislosti s reakcí Petra Czudka na možná rozhodující koš série mezi Opavou a Ostravou, který vstřelil hráč, který už neměl být na hřišti…
No, ten rozhodující koš vidím možná ještě trošku jinde, ta trojka z rohu…
Ok, je vidět, že nejenom svoje zápasy si detailně pamatuješ dlouho dozadu. Umíš si sám sebe představit v roli trenéra v takovém utkání?
Představuju si to těžko…
Jak bys reagoval?
Jak bych reagoval, to nevím. Ale kdybych se v takové situaci ocitnul, přál bych si umět reagovat jako Petr Czudek.
A co situace, že jsi trenérem týmu, který v lize 11 let neprohrál, a pak…
To si taky neumím představit, ale řeknu k tomu asi jen to, že i v takové situaci bych si přál umět reagovat jako Petr Czudek. (smích)
Tento zápas vám vyšel, ale přesto – jak dokážeš svůj tým a vlastně i sám sebe motivovat na sezónu, když víš, že v podstatě nemůžeš získat zlato?
Tak pořád se můžeme a musíme připravovat na to, že chceme co nejlepší umístění. A to druhé místo rozhodně není samozřejmost. Tu šanci vidí víc týmů. Ale přiznávám, že hlavní motivací a hlavním cílem naší práce jsou evropské soutěže. Těch utkání, která odehrajeme v české lize a která nás můžou někam posunout, není bohužel moc.
Kvalita ženského basketbalu je téma, které se pro nebasketbalovou veřejnost nejčastěji vynoří s nějakou větší reprezentační akcí. Ty ji máš na očích pořád. Existuje nějaký recept na její pozvednutí?
Podle mě tady rozhodně platí, že míň je víc. Na spodních příčkách tabulky jsou už několik sezón týmy, ve kterých dostávají zbytečně moc prostoru hráčky, které by ho dostávat neměly. Ne v nejvyšší lize. Pak vytváříme dojem, že takhle vypadá kvalitní basketbal, ale není to tak. Takže já bych byl pro snížení počtu týmů v lize se dvěma třemi kvalitními týmy ze Slovenska, kde ten problém mají taky.
Když jsme si povídali před nedávnem, říkal jsi, že bys jednou chtěl trénovat tým, který bude hrát Euroligu. To se ti už vlastně splnilo. V české lize je ale přece jen jedna vyšší meta a to je ZVVZ USK Praha. Proslýchá se, že nabídku jsi před sezónou dostal…
Já myslím, že snad neřeknu nic tajného, když potvrdím, že jsem byl zástupcem klubu telefonicky kontaktován, jestli bych neměl zájem, ale o žádnou konkrétní nabídku se nejednalo.
A evidentně jsi odmítl. Jak a proč se taková nabídka odmítá?
Já bych předně chtěl říct, že to, že o mě projevil zájem takový klub, je pro mě velká čest. Je to pro mě důkaz, že jdu správnou cestou. Jak se taková nabídka odmítá? Vlastně docela rychle. Jednak jsem měl a mám platnou smlouvu v Žabinách, ale hlavně jsem měl pocit, že tady jsem svou práci ještě nedokončil.
Foto: Jan Russnák, archiv Viktora Pruši