Je NCAA víc brána do NBA nebo vynikající vzdělání? NCAA je obojí a nejde to od sebe oddělit. Jakub Nečas řekl ne Barceloně i akademii NBA, nechal za sebou svůj dosavadní život a vyrazil na v Česku méně známou Duquesne University v Pittsburghu. Překonal ostych, překonal stesk, překonal nedůvěru trenéra, až nakonec dotáhl svůj tým k tak historickému úspěchu, že mu za to poslal boty i LeBron James. Českou sportovní ikonou v Pittsburghu zůstává Jaromír Jágr, ale fanoušci basketbalu nemohli Jakuba v posledních týdnech přehlédnout. Čím si ho získali právě Duquesne? A co srovnání s NBL? Chcete znát jména, která jste v životě neslyšeli, ale Kuba jim věští hvězdnou budoucnost? Dozvíte se všechno, co potřebujete vědět o NCAA, která je pro Ameriku někdy víc než NBA.
Tak co bylo dnes ve škole?
Dnes jsem měl populismus po roce 1945 v Evropě, psaní a literaturu.
První semestr jsem studoval byznys, což studuje i většina kluků z týmu, protože byznys je v Americe to nejlepší, co můžete studovat. Zjistil jsem ale, že je tam matematika, tak jsem přešel na historii. Psaní a literatura jsou na Duquesne povinné, což mi pomáhá i zlepšit angličtinu. V populismu v Evropě po 2. světové válce se brala i železná opona, Charta 77 nebo sametová revoluce. Věci, které jsme na gymplu probírali i víc dopodrobna. Semestry se pro basketbalisty dost liší. V prvním se tolik nehraje, takže vám dají opravdu těžké předměty. Ve druhém máte sezonu vlastně celý semestr, tak vám dají jednodušší předměty. Momentálně se snažím dohnat, co jsem zameškal. Musím naběhnout zpátky na tu trať a dokončit to, abych mohl jet domů. Jeden předmět z pěti už mám hotový. Předměty se tady ukončují finálním projektem, esejí nebo testem. Žádná ústní zkouška, že se týden nebo dva učíte jako v Česku a pak jdete, vytáhnete si otázku jako u maturity a povídáte.
Jak se prolíná během sezóny basket a škola? Jaké další sporty jsou na Duquesne University?
Je to určitě lepší než v Česku. Máme ranní tréninky a od toho se potom odvíjí zbytek dne. Pak máme oběd a po obědě školu. Když jsou venkovní zápasy, tak jsme samozřejmě omluvení, ale v den domácího zápasu musíme jít do hodin.
Kromě nás je tady ženský volejbal, ženský basketbal, veslování, tenis, atletika, americký fotbal, ženský a mužský fotbal náš evropský. A pak ještě bowling, v tom jsme jedna z nejlepších škol ve Státech.
Takže učitelé vědí, kdo jsou sportovci, a když se dělá prezenčka: „Kde je Nečas? OK, zápas.”?
Tak nějak, akorát že v Americe jsou úplně na všechno lidi, takže my nemáme jenom trenéry, ale máme taky lidi, kteří nám regulérně pomáhají se školou. Jsou to bývalí učitelé, kteří teď dělají sportovcům doučovatele. Starají se o naše známky, abychom chodili do školy, abychom odevzdávali úkoly a měli všechno hotové. Takže ti jsou zodpovědní za to, abychom v těch hodinách byli a zároveň abychom byli omluvení, když jsme pryč.
Jak jsi byl jazykově vybavený jako čerstvý maturant z angličtiny?
Basketbalový slang nebo terminologie nebyla těžká, tu jsem chápal. A i když se občas použil nějaký jiný termín, tak jsem ho dokázal logicky vyřešit.
Co se týče školy, tak ta akademická angličtina byla jiná, ale univerzita mi velmi vyšla vstříc. Měl jsem dvakrát týdně setkání s jednou z těch doučovatelek, se kterou jsem dělal úkoly. I v hale máme prostor study hall, kde můžete během dne studovat a všichni vám s tím můžou pomoct, takže to jsem využíval na začátku roku.
Konverzace s klukama byla ze začátku těžká kvůli tomu, že jsem se za svoji angličtinu styděl, že se mi budou smát a budou nepřejícní, jako když ve škole v Česku řekl někdo něco špatně a všichni se mu vysmáli. Během tří měsíců nemluvení s nikým jsem zjistil, že je jim to úplně jedno a jsou hlavně rádi, že mluvíte. Takže teď když mám rozhovor, tak jdu a říkám, co chci. Lidi jsou opravdu rádi, že mluvíte a dáte jim aspoň nějakou zpětnou vazbu.
Jak je to teď s basketem, když sezóna skončila?
Teď je to dost individuální. Záleží na každém, jak se cítí. Všechno je otevřené. Hala, posilovny. Ale samotní trenéři teď chtějí dát důraz hlavně na recruiting, protože nám odchází sedm seniorů. To znamená, že musíme nahradit sedm hráčů, takže oni se teď soustředí na rekruty a chtějí na to mít minimálně týden, aby mohli někoho navštívit, setkat se na zoomu a tak.
Nabízí se obligátní otázka srovnání NBL a NCAA?
Musím říct, že se můj názor časem hodně měnil. Samozřejmě sem přijedete, rozhlédnete se a rozdíly vidíte. Ale co určitě česká liga nebo spíš Brno, kde jsem byl, má líp zvládnuté, tak je taktická příprava, a mně vyhovovala určitě víc v Brně. Skauting, příprava na zápas, co je nejlepší proti danému týmu. Tady se hodně soustředíte hlavně na sebe, na svoji hru. Ale co se týče fyzičnosti, rychlosti, tak tady je to úplně jiný level. Obzvlášť když jsem teďka hrál proti Illinois, což je jedna z nejlepších ofenzív ve Státech. Fyzičnost, hra 1 na 1, rychlost, vyšší výskok. Všechno je v tomto ohledu jiné. Kdybych si měl vybrat, jaká liga je kvalitnější, tak ze začátku bych řekl česká, ale teď už řeknu NCAA.
Názor jsem změnil kvůli tomu, že jsem si já sám neuvědomoval, jak se ten můj pohled na basket posunul, a uvědomil jsem si to třeba měsíc dozadu. Měli jsme jarní prázdniny, dostali jsme volno a já jsem měl čas podívat se na Basket Brno. Ani nevím, s kým hráli, ale najednou se mi všechno zdálo hrozně pomalé, nefyzické. Takové ty malé detaily, které tady musíte dělat, jinak jste stažený ze hřiště, tak se nedělaly. Potom jsem se podíval ještě na Ústí s Nymburkem. S respektem ke všem v České republice, protože si myslím, že český basketbal je teďka slušný, tak je to prostě velmi jiné.
Nechci to nijak dehonestovat nebo znehodnocovat, prostě jenom říkám, že ta úroveň je tady jiná. Je mnohem víc kompetitivní, nic se nevynechává, hraje se s obrovskou energií a nasazením, které podle mě v Česku chybí. Občas se mi prostě zdá, že je to takové pomalé, ale to je prostě tím, že Amerika má jiný styl basketbalu než Evropa. Tak to momentálně vidím. A když říkám, že něco je jiné, neznamená to horší.
Co jsou ty malé detaily, kvůli kterým tě trenér v NCAA stáhne, ale v Česku se to “může”?
To záleželo hlavně na této sezóně, protože já jsem byl freshman a samozřejmě seniorům a starším klukům tady bylo hodně věcí ulevováno. Něco jako když jsou starší hráči u nás. Když vezmu třeba Basket Brno, tak Kraky, Viktor Půlpán, tak u nich se nějaká chybička vlastně něčím omluví, že ano. Zatímco já jsem byl ve stejném módu jako před třemi, čtyřmi roky v Basketu Brno, když jsem začínal pod panem Růžičkou. Špatný closeout, nedoskočíte, vypadne vám míč z rukou, špatná přihrávka, ztráta. Jste okamžitě stažený a už se na hřiště třeba ani nepodíváte.
Ještě zpátky k té fyzičnosti. Když porovnáš tady ty spoluhráče studenty a české chlapy jako Krakyho, Tomáše Pomikálka nebo Martina Kříže a souboje s nimi tělo na tělo pod košem?
Tělo na tělo pod košem je dost srovnatelné. Když se bavíme o Pomim nebo Martinu Křížovi, tak bych řekl, že ti kluci jsou lepší díky zkušenostem, které mají, ale fyzicky je to určitě srovnatelné.
Kdy a jak ses rozhodl pro americkou cestu?
Spolupracuju s agentem Phillipem Parunem a ten to zařídil. Byl u toho, když se o mě ve druháku nebo třeťáku na střední zajímala Barcelona. To jsem odmítl. Zařídil taky to, že se o mě zajímala NBA Academy v Austrálii, která vyprodukovala třeba Joshe Giddeyho, který teď hraje v OKC. To jsem taky odmítl. Takže jsme si sedli a on se mě na rovinu zeptal, co chci do budoucna, protože tady jsem měl dvě nabídky, které mě regulérně mohly posunout do profi basketbalu, tak co od té své kariéry čekám. A v tu chvíli se mi ozvali z univerzity Butler a já jsem si řekl, že to by mohla být cesta, kterou bych chtěl. Takže po létě 2022 jsme se rozhodli, že necháme cesty otevřené i profi nabídkám, ale chceme to směřovat na univerzitní cestu.
Jsi tam kvůli vzdělání nebo kvůli basketbalu?
Určitě kvůli basketbalu, ale je to průnik všeho. Vím, jak je to těžké od Křivyho, Ríši Bálinta, Jardy Kubína, kteří studovali už minulý rok vysokou a neměli to úplně jednoduché skloubit s basketbalem. Jsem zastáncem toho, že by člověk měl mít nějaká zadní vrátka. Nikdy nevíte, co se v životě stane, co vám život připraví. Řekl jsem si, že pokud mám příležitost hrát basketbal na nejvyšší úrovni a zároveň studovat, tak to beru.
Jak se americké univerzity dozví, že jsou někde kluci a holky, co chtějí studovat a hrát basket v NCAA?
Musíte se zaregistrovat do systému NCAA, kde je potřeba doložit školní dokumenty. Potom musíte jen zaškrtnout, že jste nepodepsal žádnou profi smlouvu, nedostal peněžní obnos, že nemáte s agentem podepsanou smlouvu. K tomu všemu chtějí kontakty, které to můžou potvrdit, a ještě se mohou dotázat na doplňující otázky. Je to dlouhý proces.
Mezi jakými univerzitami sis vybíral?
Je rozdíl mezi nabídkou a univerzitou, která s vámi jenom mluví. Předtím, než jsem si udělal plotýnku v létě 2022 na mistrovství Evropy U18, tak se mnou mluvil Butler nebo Xavier, které hrají konferenci jako North Carolina a Duke. Po tom, co se vám stane takovéto zranění, kdy není nic úplně jisté a ještě to máte na celý život, tak tyto univerzity se to velmi rychle dozví a velmi rychle přestanou komunikovat. To stejné se stalo i Matúši Hronskému, který je tady se mnou. Mluvil s ním Creighton, který je momentálně ve Sweet Sixteen. On si bohužel poškodil rameno a byl mimo kolem půl roku a ty univerzity se to velmi rychle dozvěděly a přestaly s ním komunikovat nebo stáhly zájem.
Ale abych odpověděl na otázku, tak mezi mými konečnými univerzitami byl UC Davis, na který jsem bohužel neměl dostatečné známky ve škole, takže ti mě nepřijali. A moje poslední dvě nabídky byly Valparaiso, kde je teď asistentem Luboš Bartoň, a Duquesne. Od Valparaisa jsem měl nabídku a jediný důvod, proč jsem s nimi mluvil tak dlouho bylo, že jsem chtěl jít s Lubošem Bartoněm a cítil, že je to správná volba. Většinu času jsem byl pro Valparaiso. Jenomže musím říct, že hlavní trenér z Duquesne se mnou komunikoval mnohem líp, než trenér z Valparaísa. To bylo pro mě důležité, protože hlavní trenér je hlavní trenér a ten mě dává na hřiště. A nakonec jsem se dozvěděl, že na Duquesne je Slovák Matúš Hronský, který taky spolupracuje s Phillipem Parunem, takže stejně bych měl buď Luboše Bartoně nebo Matúše Hronského, co se týče nějaké blízkosti nebo pocitu domova. A totálně se to zlomilo, když Duquesne vyslali prvního asistenta Dru Joyce do České republiky na čtyřhodinovou večeři se mnou a mým tátou a pak letěl zase zpátky domů.
Zaujaly mě ty známky, jak jsi o nich mluvil. Americké univerzity zajímají známky z českých středních škol nebo z maturity?
Ano, zohledňují českou maturitu a české známky. Pro všechny školy, které mě chtěly rekrutovat, jsem musel udělat oficiální překlad mého vysvědčení. A tohle je něco, na čem třeba Davidson, který už takhle má velmi dobrý tým, nebo celkově Ivy League, kde byl i Danilo Djuricic z Brna, dost trpí. Protože tyto školy by tím vzděláním a prostředky lákaly mnohem lepší hráče, ale mají dané regule a ty nejsou pro sportovce jiné. Když máte špatné známky, tak prostě na tu školu nejdete. Zohledňují GPA, což je zjednodušeně průměr známek. Můžete mít třeba ze všech předmětů jenom jedno béčko a to si můžeme říct na rovinu, není jednoduché. A škola nemůže ustoupit jenom kvůli tomu, že ten hráč je fakt dobrý a tým ho potřebuje.
Co vědí kluci o Evropě nebo České republice?
Česko a Slovensko nerozeznává ani trenér. Pro ně je to pořád Československo. Hodně lidí to tak i vidí, protože já s Matúšem jsme úplně nerozluční. Nerozlišují to, protože mluvíme i stejným jazykem, takže ani nemají jak.
A musím říct, že o Evropě kluci moc neví. Jsou tady hodně uzavření. Ale já když jsem byl v Brně, tak jsem taky o Americe nic moc nevěděl. Věděl jsem, že jsou tady lepší programy, co se týče univerzitní ligy, že tady je NBA a jinak o životě a ostatních věcech moc ne. Myslím, že je to o tom, aby ti kluci získali nějakou zkušenost, protože co vím, hromada seniorů, kteří teď skončili, chce jít hrát do Evropy a ty kultury jsou velmi rozdílné. Většina má představy, že je to dost podobné univerzitě, což jsem klukům už několikrát řekl, že to ani náhodou. Věci, které máme my tady jakožto mid major school, tj. dobrý nebo lepší střed NCAA, tak v Evropě nenajdou ani náhodou tým na středním nebo lepším středním levelu. Co je tak asi nejblíž naší hale a celkově zázemím, je asi Opava, která momentálně hrála Champions League a je jedním z nejlepších týmů české ligy. My tady máme hodně moderní halu, takže co se týče funkčnosti, tak i Opava je ještě za námi. Za mě bude pro kluky hodně těžké se tam aklimatizovat. Oni jsou momentálně v hrozně v komfortní zóně, protože všichni mluví jejich jazykem, jenomže si neuvědomují, že jakmile půjdou do Evropy, tak někteří kluci se s nimi nebudou chtít bavit. Tak to prostě chodí.
Kolik lidí chodí na vaše domácí zápasy a kdo jsou vlastně diváci, kteří chodí na univerzitní ligu?
Obvykle chodí něco přes 2000. Většinou na těch obrovských školách jsou to samozřejmě studenti i fanoušci. Co se týče nás na Duquesne, je to doma zápas od zápasu. Dayton, se kterým je i taková trošku rivalita, láká víc než třeba La Salle, o kterém ani nevíte, že existuje. Většinou jsou to lidi, kteří jsou nějak spjati s Duquesne a jsou fanoušci sportu. Potom trošku studenti a pak rodiny a blízcí hráčů nebo trenérů.
Pojďme udělat menší osvětu, jak NCAA funguje. Systém konferencí – která je silná, která je slabá? A co jste to vlastně přesně vyhráli poprvé od roku 1977?
V Americe je přes 350 univerzit v nejvyšší divizi 1. To se musí dělit do konferencí. Do těch je to rozdělené podle toho, jak je škola dobrá v basketbale, což tedy hodně souvisí i s peněžními zdroji, protože čím lepší škola, tím lepší trenéři, tím lepší haly, kondičáci, posilovny a tím větší pravděpodobnost pro kluky chodit do NBA. Takže proto třeba Cooper Flagg, který je teď momentálně asi největší prospect Ameriky, půjde na Duke, protože prostě Duke.
Je tady 32 konferencí, které jsou řazené podle týmů, které tam hrají. Jednička je nejlepší atd. Těch 5 nejlepších jsou High Major konference. Nejznámější je asi ACC, kde je North Carolina, Duke nebo NC State. Zároveň je to rozdělené i podle regionů, protože Amerika je obrovská a UCLA nemůže letět z Los Angeles do Syracuse do New Yorku. Naše konference je A10 (Atlantic 10) je 8. nejlepší z 32, což je dost slušné. Patří tam mimochodem i Dayton, pod kterým hrál Matěj Svoboda z Děčína. Nebo vyprodukovali Obi Toppina z Indiany Pacers a teď mají DaRona Holmese, který půjde podle mě určitě do NBA. To je určitě i největší tvář A10. A my jsme vyhráli A10 poprvé od roku 1977 a tím jsme se dostali mezi 64 týmů finálového turnaje March Madness.
March Madness je rozděleno do 4 regionů. Z každého regionu se kvalifikuje 8 týmů jakožto vítězové svých konferencí a 8 týmů podle toho, jakou měly sezónu. Takže 32 týmů díky vítězství svých konferencí a 32 podle výkonnosti během sezóny. A to je hodnoceno tím, jakou ty týmy hrály konferenci a proti komu během sezóny hrály, takže to jsou většinou ty obrovské školy jako Duke nebo Kentucky. Takže pokud jste Mid Major (střední úroveň), jako jsme i my, tak se prostě na March Madness nedostanete jinak, než že vyhrajete svou konferenci jako my A10. Pokud nehrajete proti top týmům z High Major konferencí, nemůže být vaše sezóna hodnocena tak vysoko, abyste se kvalifikovali podle výkonnosti.
Jinak začátek sezóny má ještě nekonferenční část, kde se hraje s týmy z jiných konferencí, i výše postavených. Hráli jsme proti Nebrasce nebo Santa Clara University a hráli jsme s nimi vyrovnaně. Když jsme ale pak ve druhém kole March Madness hráli proti Illinois, kteří jsou top 15 možná top 10 v Americe, tak to už byl obrovský rozdíl. To byli kluci, kteří jsou neskutečně fyzicky i basketbalově vybavení. Většina z nich jsou prospekti do NBA nebo minimálně do G-League určitě.
To máme systém soutěže. Pojďme na tým. Jaká je hierarchie, kolik je cizinců, jak se měnila během sezóny tvoje role?
První rok, to jsem byl já, je freshman, druhák je sophomore, třeťák je junior a čtvrťák je senior. A potom je dovolený i pátý rok a to je graduated senior. Tým tvoří 18 hráčů. Kromě mě a Matúše jsou tady tři kluci z Afriky, Srb, Rus a Kanaďan.
Role se měnila dost a byl jsem z toho hrozně nešťastný. Na začátku jsem hrál, docela se mi dařilo, zejména dobře v obraně, hrál jsem kolem 15 minut, hlavně tu nekonferenční část. Některé zápasy jsem i otočil. Potom přišla ta konferenční část, což je hodně jiné, a tam jsem v uvozovkách přestal hrát. Měl jsem kolem 2 minut. Jednou jsem nastoupil na 1 a půl sekundy nebo na 6 vteřin a to byl můj jediný vstup do zápasu. Nechci se nějak chlubit, nebo znít nějak povrchně, ale musím říct, že mi pomohla moje disciplína. Mám teďka sebevědomí nejvíc v životě, protože vím, kolik hodin jsem do toho dal. A taky mi pomohla rodina. Já už jsem opravdu nevěděl, co mám dělat. Nehrál jsem, ale na trénincích se mi dařilo. Říkali mi, ať zůstanu a pracuju dál a pokračuju v tom, co dělám, že jednoho dne se to vyplatí. No a co se nestalo. Hráli jsme jeden z posledních domácích zápasů konferenční části proti Saint Joseph’s. Dal jsem 10 bodů a od té doby jsem hrál kolem 15 a víc minut. To bylo obrovské nahoru. Pak to teda bylo zase obrovsky dolů, ale nakonec zase nahoru a tu formu jsem prostě vyladil tak, že ten nejdůležitější zápas se mi povedl.
Připomeňme, že v prvním kole March Madness proti BYU jsi za 30 minut na hřišti dal 12 bodů, doskočil 6 míčů a rozdal 3 bloky. Přičemž jeden ten blok sdílel i profil Bleacher Report, který sleduje přes 22 milionů lidí. Probíhají nějaké kontakty napříč NCAA mezi univerzitami a hráči? Obzvlášť když ti takhle sedne zápas?
Jo, to video mám uložené, že to tam fakt bylo. Jsem na to patřičně pyšný.
Takovéhle kontakty mezi univerzitami a hráči se nedějí a myslím, že se to ani nemůže, ale nevím to stoprocentně. Možná vás můžou nějak kontaktovat, ale určitě vám nemůžou dát oficiální nabídku. Jinak ty přestupy ze školy na školu fungují tak, že si musíte být sami sebou tak jistí, že nejdříve řeknete své univerzitě sorry, nepřijedu, tím se otevřít transfer portalu a doufat, že lepší škola bude mít zájem.
Byla řeč o doučovatelích, ale kolik lidí se o vás stará basketbalově?
Máme hlavního trenéra, hlavního asistenta na obranu, hlavního asistenta na útok, dva podasistenty na útok a dva podasistenty na obranu. Dva manažery, kteří se starají o chod a pomáhají natáčet videa během tréninku. Takže to je těch devět hlavních zařazených do coaching staffu. Pak máme jednoho člověka, který se stará jenom o výjezdy. Jídlo, letenky, hotely atd. Potom máme student managers, těch je tak šest. To jsou studenti, kteří tady studují a chtěli se připojit a nějak pomoct škole. Ti nosí pití nebo perou basketbalové prádlo. A pak máme dva kondiční trenéry. Takže 18 lidí co se týká basketbalu. Student managers se na trénincích různě střídají podle toho, jak jim to vychází se školou, ale dva nebo tři tam vždycky jsou. Takže kolem 15 lidí coaching staff na trénincích.
Tak pojďme na trenéry. Už jsi říkal, že jsi cítil od hlavního trenéra z Duquesne větší zájem než z Valparaisa. Asistent Dru Joyce přiletěl za tebou na večeři. Není tajemstvím, že trenér Keith Dambrot trénoval LeBrona Jamese a právě Dru Joyce je jeho bývalý spoluhráč a velký kamarád. LeBron sdílel, jak sleduje v NCAA zápasy Duquesne. Vypráví vám trenér o Lebronovi? Ať už historky, vzpomínky nebo i nějaké motivační proslovy?
Furt! Já jsem trénoval nejlepšího hráče na světě. Vím, co dělám! Ale kouč Dambrot je dobrý trenér, už jenom ta jeho kariéra a úspěchy, že nás dostal na March Madness, vyhráli jsme A10, to mluví za všechno. Bohužel nebude příští rok pokračovat. Vzhledem ke zdravotnímu stavu své ženy se rozhodl být u ní, což je pochopitelné. Ta skutečnost, že tady je a trénuje, dokonce spojila Duquesne se samotným LeBronem Jamesem. Všechno máme Nike, všechno je obrandované taky tou jeho korunkou. Dostali jsme za tuhle sezónu pět párů „LeBronů“. Dru Joyce je jeden z jeho nejlepších kamarádů. Znají se od střední školy, tak krátká historka.
Dru Joyce si psal s LeBronem a řekl mu, že se mu líbí poslední colorway jeho nových bot a jestli vyhrajeme A10, tak je chce pro celý tým, tak se LeBron zasmál. No a my jsme opravdu A10 vyhráli. A když si pak zase psali, Dru si dělal srandu, že co ty boty, a LeBron, že už je to domluvené. Přijeli jsme do Omahy na první kolo March Madness na první trénink a dostali jsme nové boty.
Mimochodem vy v těch botech musíte hrát? Umím si představit, že každému nesedí každý model.
Já momentálně hraju v Nike G.T., které mi náramně sedí. Ty LeBrony jsem ještě ani nezkoušel.
Když jsem přijel, dostal jsem tři páry bot. Potom jsme dostali další tři páry bot. Pak jsem si teda jedny koupil a potom jsem dostal dalších pět párů LeBronů. Takže jsem dostal za tuhle sezónu dvanáct párů bot. Ty LeBrony si zatím nechávám, protože to jsou barvy České republiky a já bych rád v létě reprezentoval na mistrovství Evropy U20 v Polsku, pokud se to podaří domluvit mezi univerzitou a federací. Jsem v kontaktu s panem Pivodou a pan Welsch tady za mnou byl, aby znal můj názor, a taky aby znal názor univerzity. Věřím, že se to podaří domluvit a univerzita na to kývne.
Jak se pro vás změnila mediální pozornost postupem do March Madness a pak i výhrou v prvním kole? Jak je to vnímáno?
Nejenom mediální, když si vezmu, jak jsem chodil po kampusu před třemi týdny a jak chodím teď. Včera jsem šel do výtahu a musel jsem udělat 3 selfíčka. Vrátil jsem se ze zápasu proti BYU, který se mi povedl a měl jsem na mobilu 120 notifikací. Prostě neuvěřitelné. Na March Madness jsme postoupili jako Duquesne poprvé od roku 1977 a zápas tam vyhráli po 55 letech. Je to pro všechny obrovský úspěch a všichni to mega prožívají. Ono to vypadá z českého pohledu, že jste jen ve 32 nejlepších týmech. Co to vlastně je? Je to nic. Ale tady v Americe je to úplně jinak. Tady to všichni vnímají, že máte přes 350 univerzit v 1. divizi a když jste mezi top 32, tak jste prostě mega dobří. Všichni gratulují a berou to velmi seriózně.
Navíc basketbal je na Duquesne nejvíc sledovaný sport. Je to to nejlepší, co naše škola má, co se týče sportů. V Pittsburghu hrají 1. divizi i Pitts (Pittsburgs Panthers), kteří jsou v ACC s Duke nebo North Carolinou, takže tím strhávají většinu pozornosti na sebe, protože hrají prostě lepší konferenci. Ale tím, jak jsme vyhráli, postoupili na March Madness a ještě vyhráli první kolo proti BYU, tak jsme byli týden v kuse ve zprávách my.
March Madness je tady více sledovaný než finále NBA. Během sezóny jsou všechny zápasy přenášené v televizi na ESPN apod. bez ohledu na major (hight/mid/low major). Když vezmu třeba jako příklad Nebrasku, kde nic není, není tam co dělat, než sledovat americký fotbal nebo v NCAA Nebrasku nebo Creighton, tak lidi si k tomu vytvoří vztah a jsou schopni letět přes půl Států na final four nebo sweet sixteen a podporovat ten svůj tým. Podle mě ty High Major schools z ACC mají dokonce větší kulturu a tradici než týmy NBA.
S kým ses potkal na palubovce? Vypíchl bys nějakého protihráče, kterému věštíš zářivou budoucnost?
DaRon Holmes z Daytonu byl draftovaný už loni, ale rozhodl se ještě nejít do NBA. Ten je tváří celé naší konference A10. Terrence Shannon z Illinois nám dal 30 a nevěděli jsme jak. Neskutečný hráč. Ten si myslím, že zkusí minimálně draft. Keisei Tominaga z Nebrasky hraje za japonský národní tým. Bukky Oboye ze Santa Clara je taky v hledáčku NBA. Ale Bronnyho Jamese jsem nepotkal.
Myslíš na draft?
Ani náhodou. Zatím žiju tím, co bylo letos a co bude další rok. Samozřejmě ohledně NBA pokud se podaří sezóna, tak nebudu váhat ani náhodou a půjdu to zkusit, ale to bych nejdřív musel dávat na Duquesne 30 bodů na zápas, což se asi nestane. Moje momentální vize je být tady a dívat se na další sezónu a podle příští sezóny se bude odvíjet ta následující.
Jak zpětně po roce hodnotíš tu americkou cestu, na kterou ses vydal? Samá pozitiva?
Nejsou tady jenom pozitiva. Byla tady obrovská negativa hlavně v osobním životě, která jsem nečekal, a ranilo mě to. Uvědomil jsem si hrozně moc věcí. Naučil jsem se starat sám o sebe. Už jsem cítil, že potřebuju z Brna odejít. Už to bylo moc a Brno už mi asi nemohlo dát víc. Ale chybí vám rodina, kamarádi. Celý život jste nechali za sebou. Ale tu zkušenost bych nikdy za nic nevyměnil. Skutečnost, že jsem tady sám a jediné na co se opravdu zaměřuju, je basketbal a škola, mi dalo neskutečnou disciplínu. Nebojím se to říct a všichni to potvrdí. Já a Matúš jsme byli nejvíc pracující hráči. Každý trénink, každý den je pravidlo být v hale 30 minut před tréninkem. My jsme tam byli hodinu předem. Máme ranní tréninky, kdy musíte vstávat v šest. Jeden trénink jsme měli dokonce v 7:15 a my jsme tam museli být v 6:15. Museli jsme, protože jsme chtěli. Tak to bylo. Neskutečnou disciplínu jsem si v sobě vypracoval. Jsem prostě pyšnej.
Mimochodem, když hraje freshman 30 minut, tak někdo starší by mohl skřípat zuby. Samozřejmě, když ty jsi hrál 6 sekund, tak se ti to taky nelíbilo. Cítil jsi boj o minutáž, o místo v základu, nebo má ten tým danou hierarchii, kterou všichni respektují?
Jdou poznat kluci, kterým se to nelíbí, ale zase na druhou stranu jsem se necítil být protežovaný. Všechno jsem si to oddřel, abych dostal prostor těch 30 minut. To museli všichni vidět. A ještě k tomu jsem měl na konci obrovské štěstí, že na mé pozici vypadli dva hráči, takže já jsem byl zkrátka další, který nastoupil a dokázal jsem vzít na svoje bedra jejich práci, kterou se předpokládalo, že oni zvládnou.
Co plány na léto nebo na off season? Tréninky s Brnem nebo individuál?
Ono je to všechno posunuté. V Americe začíná škola o měsíc dřív, takže i o měsíc dřív končí. Takže květen mám v plánu být doma a trávit čas co nejvíc s rodinou a kamarády. Užívat si, ale zároveň nechci vypadnout z shapu, a udělat si řidičák. Z basketbalového hlediska to musím ještě dořešit. S nikým jsem se nebavil, ale mám nějaké nápady, s kterými trenéry bych chtěl pracovat.
Brno sleduješ aspoň jedním okem? Tvůj bývalý klub, kamarádi, trenéři a rodinné stříbro k tomu.
Basket Brno sleduju. S klukama jsem hrál čtyři roky. S některými od 10 let. A taky kvůli rodinným důvodům. Je to klub mého taťky. Některé věci občas přes telefon rozebíráme a dávám mu svůj pohled fanouška s nadhledem, co basketbalu trošku rozumí a zároveň mám vztah k těm klukům. Občas se nepohodneme, ale nikdy z toho nebyla hádka. Dávám mu vždycky jiný pohled na věc, ať to vezme z jiného úhlu. Sleduju každý výsledek, statistiky kluků, ale kvůli časovému posunu a škole jsem zápasů moc neviděl. Ale hrajou slušně. Většinu času se jim daří, což jsem rád a přeju jim to. Taky mi gratulovali k A10 a March Madness.
Máš pocit, že je v NCAA na zápasech něco, co by se dalo přenést do NBL? Nějakou tu show, zábavu, fan experience, jak se říká.
To je o celém prostředí a někteří čeští fanoušci jsou hrozně konzervativní. Zábavy, které tady v Americe mají obrovskou úspěšnost, tak v Evropě nejsou tak zábavné, protože fanoušci jsou jiní. Navíc tady na univerzitě máte hromadu studentů, což ještě nejsou pomalu ani dospělí lidi, takže oni udělají úplně všechno. Když řeknete, že máte jeden pokus na na half court shot o 5000 dolarů, tak se přihlásí 1000 studentů. Tady ty aktivity v přestávkách jsou jako z jiného světa a není to o klubu. Myslím, že zrovna Brno dělá jeden z nejlepších marketingů v basketbalu v České republice. Ale je to prostě o té kultuře a o zvyklostech fanoušků.
Co se ti v Americe nelíbí? Nemyslím teď třeba stesk, ale spíš takové ty věci „buďme rádi, že to máme doma nebo v Evropě, jak to máme.“
Bezpečnost. Bezdomovci. Služby. Jídlo.
Všechno je smažené, samý olej, ale to je prostě Amerika. Jídlo je jiné než v Evropě a já určitě beru to v Evropě. Svíčkovou tady nenajdete, což je velké mínus.
Kampus nebo kampusy obecně jsou bezpečné. Školy mají vlastní policii a starají se o bezpečnost, takže to není problém. Ale mimo kampus je to bezdomovec vedle bezdomovce, kteří po vás chtějí peníze a už se mi stalo, že jsem řekl ne, mám jenom kartu a vyhrožoval mi, že mě zabije. Ale nerad bych odradil kohokoliv, kdo by mě chtěl přijet navštívit. Pittsburgh patří mezi ta bezpečnější města pro turisty. Ale i tohle je Amerika.
A co se týče servisu nebo služeb, tak hromadná doprava tady prakticky neexistuje. A pokud jde o zdravotní péči, tak tady vidíte lidi, kteří kulhají nebo mají jiné zjevné problémy, je evidentní, že potřebují doktora, ale nemůžou si to dovolit, takže jdou radši přes bolest a v některých případech trpí i roky. Ne jak my v Česku si po 10 dnech bolesti řeknem, že se to nelepší, bolí to, a zajdeme si k doktorovi a ten to vyřeší. Udělá ultrazvuk, rentgen, magnetickou rezonanci, někam vás pošle atd. Jsem vděčný, že se mi tady zatím nestalo nic většího a nemusel jsem do nemocnice, protože si nedokážu představit, jak by se to řešilo. Samozřejmě by to všechno řešila univerzita, ale nedokážu si sám sebe v těchto podmínkách představit.
Poslední otázka je hokejová. Ty jsi byl na zápase Pittsburghu Penguins, když vyvěšovali ke stropu dres Jaromíra Jágra? Jaké to bylo a jsou Penguis sportovní jedničkou v Pitsburghu?
Je tady baseball Pittsburgh Pirates, což za mě, omlouvám se všem fanouškům baseballu, je jeden z nejnudnějších sportů. Byl jsem jednou a už nikdy víc. Ti vůbec nevím, jak si tady v nějakém žebříčku popularity stojí. Co je tady jasně nejpopulárnější, jsou Penguins a americký fotbal Steelers. Potom jsou tady Pitts, kteří mají NCAA americký fotbal a basketball a nakonec my.
A k tomu zápasu. To mě tady zrovna byli navštívit taťka s bratrancem. Byla neděle, měl jsem mít volno, tak jsem koupil lístky, abychom měli nějakou zábavu. Nakonec jsem měl trénink, takže vyvěšování jsem nestihl a dorazil jsem až na zápas. Ale taťka s bratrancem byli u toho, takže měli zážitek. Když jsem přišel já, dres už visel. Zápas slušný, Jarda byl několikrát na kostce, takže alespoň takto. Šlo vidět, že si tady Jaromíra Jágra neskutečně váží. Někteří fanoušci, se kterými jsme si povídali, nejsou fanoušci Penguins, ale čistě jenom Jágra, a byli dokonce i dvakrát v Kladně. Milujou ho nade všechno na světě a jsou hrozně vděční za to, co udělal celkově pro NHL. Je vidět, že ta jeho „influence“ je obrovská a můžeme být na něj jedině pyšní.
Poznámka: Novým trenérem basketbalového týmu Duquesne University byl jmenován Dru Joyce, což Kuba komentoval slovy: „Jsem za to šťastný.“
Foto: Duquesne University, Jakub Nečas, Jan Russnák