Körner: Nebylo to fér

Basketbalistům české či slovenské ligy nehrozí, že by po kariéře hráli už jen golf a užívali si života. Richard Körner, do února jedna z opor Basketu Brno, vypráví pro CrunchTime o přechodu z profesionálního sportu do reality „života po životě“. Jak zvládal přeskakovat z basketbalové na pracovní kolej, až si musel jednu z nich vybrat? A proč bývalý kapitán slovenské reprezentace, který se pod košem přetlačoval s hráči NBA nebo Euroligy, skončil v městském přeboru?

Právě jsi dohrál své premiérové utkání v novém angažmá po přestupu z Brna do Brna. První zápas, první výhra. 19 bodů za okometricky solidní minutáž okolo 25 minut. Gratuluju. Nicméně musím se zeptat – jak ses ocitnul v městském přeboru?

Osud. Asi dva týdny zpátky jsem šel v pátek večer na večeři, kousl jsem do topinky a zlomil jsem si zub. Hledal jsem, jestli nemám v Brně nějakého známého zubaře, a můj bývalý spoluhráč z juniorky ze Slovenska Michal v Brně zubaře dělá. Poprosil jsem ho, ať mi dodělá přední zub, ať nevypadám jak ocas. Šel jsem za ním a on, jestli si nechci s nimi přijít někdy zatrénovat. Říkám, nic nedělám, tři měsíce jsem nedržel míč, tak přijdu. Byl jsem na jednom tréninku a borci, jestli bych si nechtěl zahrát zápas. Říkám, když budu stíhat, tak něco zkusím. Takže dneska to byl první zápas po jednom tréninku, kdy jsem podruhé za poslední čtyři měsíce držel míč v ruce. Byl to osud.

Spoluhráč Mišo: Je to tak, potřeboval zubaře. Já jsem si myslel, že když skončil kariéru, je doma v Košicích. Napsal, že potřebuje zubaře, tak mu říkám, že já ale pracuju v Brně, a on, že taky žije a podniká v Brně. My jsme spolu hráli před asi 12 lety na Slovensku, když začínal profi kariéru v extralize v Nitře a chodil hostovat k nám do 1. ligy. Jinak se ale známe asi 20 let od nějakých mini žáků. Když přišel na ošetření, ptal se, jestli ještě hraju basket. Říkám, že si může přijít zahrát na trénink a že potřebujeme posilu před play-off.

Kluci tě znali?

Jo, znali mě. Klasické narážky, co tady děláš mezi námi, teďka nám nepůjčíš míč a podobně.

Spoluhráč Mišo: Napsal jsem klukům, že přijde kámoš na trénink a že někdy hrával basket. Většina ho znala. Chodí se dívat na Brno.

Co ti tato soutěž může nabídnout?

Dobrý kardio trénink, super vypnutí hlavy a odreagování od práce.

Jak to máš s motivací a nasazením v takové soutěži? Můžeš tady hrát stylem, jakým jsi byl zvyklý? Shodou okolností jste se tady dneska potkali i s rozhodčím, který píská KNBL.

Nechci hodnotit rozhodčí… Ale vlastně už můžu (smích). Rozhodčí dneska žádná sláva, ale co jsme my předvedli, to bylo ještě horší. Pro diváka to asi nebyl ideální zápas. Ani od nás ani od rozhodčích to nebyl hezký výkon, ale na vypnutí po práci a proběhnutí se je to super.

A co to nasazení? Některé ty zákroky nezákroky v obraně, to by tě trenér před čtyřmi měsíci moc nepochválil…

Nejdříve jsem si říkal, hlavně se nezranit, tři měsíce jsi nedržel balón. První poločas byl slabší, ale pak jsem chytl nerva, že to hraju na h*vno, tak jsem se trošku rozběhl a už to šlo. Ta chuť a dravost tam stále je, ale potřeboval jsem nějaký impuls. První poločas byl katastrofa, pak jsem se trošku nas*al a už to šlo.

Napadlo tě tehdy, před těmi pár měsíci, že budeš hrát basket takhle na žízeň?

Vůbec. Já jsem začal podnikat na začátku této sezóny a čekal jsem, že to bude jednodušší. Bohužel jsem se dostal do reality a té práce je a bylo tolik, že jsem vůbec rád, že si chodím jednou týdně v neděli zacvičit. Od pondělí do soboty jsem nonstop 12 hodin denně v práci. Tady s klukama to občas přijde vhod. Mám to asi 500 metrů od baráku, takže dvě minuty před zápasem si odskočím, zahraju a jedu domů. Je to víc odreagování než nějaká serióznost, ale nechci to klukům kazit, takže když jde do tuhého, tak se snažím zapnout.

Jak jsi to stíhal, když jsi ještě hrál ligu?

Byla to katastrofa. Vstávání ráno na šestou do práce, naložit materiál a odvézt ho na stavbu někam za Brno. Vrátit se ráno na trénink, odtrénovat, pak utíkat mezi tréninky zpátky na stavbu sebrat materiál, vrátit se na druhý trénink, večer nějaké faktury. Bylo to čtyři měsíce peklo, ale zároveň i super. Někam mě to posunulo. Jsem rád, že i po basketu jsem našel něco, co mě fakt hrozně baví.

V jakém oboru podnikáš?

Instalujeme fotovoltaiku. Hrozně mě to baví, ale momentálně mi to zabírá 90 % veškerého času.

Když jsi šel na začátku sezóny do tohoto života na dvou kolejích, jaké byly plány?

Já jsem nikdy nedělal nic jiného než basketbal, takže jsem fakt nevěděl, co to je ráno vstávat do práce a o podnikání jsem nevěděl vůbec nic. Věděl jsem, co je daň z přidané hodnoty a to bylo tak všechno. Nevěděl jsem, co je faktura a už vůbec jak udělat fakturu, jak nakupovat materiál. Prostě nic jsem nevěděl. Byla to hrozně studená sprcha, ale jsem rád, že to přišlo i v jaké době to přišlo.

Teď jsem hrozně spokojený. Myslel jsem si, že když skončím, tak toho volného času bude víc, ale je to přesně naopak. Nemám momentálně žádný volný čas, ale je to, jak si to člověk zařídí, a já jsem rád, že máme práci, že jsme zdraví a že to jde.

Plánoval sis už před sezónou, že se startem nové sezóny začneš podnikat?

Začínal jsem na začátku sezóny a přemýšlel, že to potáhnu ještě sezónu, možná dvě, uvidíme, jak to půjde. Neměl jsem žádné očekávání, nevěděl jsem, jestli něco vyděláme, kolik vyděláme, jestli se tím bude dát živit. Jak se nám ale začalo trošku dařit, zjistil jsem, že dokážu dělat i něco jiného než basket, a přišlo to tak nějak samo. Je mi 32 let, hraju jenom profesionálně basket už 15. sezónu a sice jsem neměl nikdy větší zranění, ale plotýnky, dva roky jsem měl natržený hamstring, teďka mám bolavé tříslo. Už jsem se necítil ideálně na té nejvyšší úrovni a hlavně v týmu jako je Brno, který fakt jede bomby.

Jak tě napadla fotovoltaika?

Můj otec a celá naše rodina to dělá na Slovensku už asi 10 let. Lákali mě, ale já byl pořád proti. Říkal jsem, že to nebudu dělat, nechci a ani si to s nimi neumím představit. Jednoho dne za mnou přišel bývalý spoluhráč Zurab Kereselidze, že vypsali super dotace na fotovoltaiku, že můj táta to dělá na Slovensku, tak ať to jdeme dělat. Říkám mu: „Zurabe, já jsem v životě nedělal nic jiného než basket, já ani nevím, kde mám doma jističe. Co já můžu dělat?“ Teď jsem ale rád, že s tou myšlenkou přišel. Začali jsme se to učit, přihlásil jsem se do školy, studuju elektrotechniku, dělám si rekvalifikaci, ať rozumím tomu, co dělám. Vůbec to ale nebyl můj nápad. Vyzkoušeli jsme to a teď máme dvě firmy a makáme.

Čím tě přesvědčil nebo co tě přimělo?

Dodnes si pamatuju ten moment, kdy jsem se rozhodl na 100 %. Seděl jsem v Brně na snídani s našima. V životě jsem se s nimi nebavil o penězích, kolik vydělají, jak to jde a tak. Tak jsem se u snídaně otce ze srandy zeptal, jak dlouho trvá třeba instalace jednoho rodinného domku a s jakým ziskem. Po té odpovědi, v tu sekundu jsem si řekl, proč já ještě hraju basketbal!? Dodnes si to pamatuju. V ten moment jsem si řekl, že basketbal půjde do pozadí, že vyzkouším něco jiného a v nejhorším se do basketu vrátím. Můžu se vrátit na Slovensko, můžu tady hrát za horší týmy. Když jsem ale slyšel, kolik se dá vydělat, když to umíš a jsi šikovný, řekl jsem si, že hrát ještě v mém věku basketbal je mrhání časem.

Kolikrát jsi s tím chtěl seknout?

Asi pětkrát denně. Ale pak se párkrát zhluboka nadechnu, řeknu si hlavně s klidem a jedeme dál.

Trénovat nebo se jinak motat okolo basketu nebylo nikdy na stole?

Ne, o tom jsem neuvažoval.

Jak probíhaly v Brně diskuze o tvém konci?

Nediskutovali jsme dlouho. Už delší dobu jsem to cítil. Už mi ani moc neseděl v mém věku ten běhavý basket. Už jsem měl těžké nohy, čtyři roky zpátky jsem chytil astma, takže jsem dva roky lapal po dechu. Jedno s druhým a už jsem si i říkal, že kdyby to přišlo, nebral bych to jako zklamání. Spíš opportunity do něčeho nového. Přemýšlel jsem, že ještě sezónu dotáhnu. Daří se nám, nebudu spát, ale zvládnu to. Nakonec to ale přišlo z Brna. Prý co s tím budeme dělat. Nelíbilo se jim, že dělám druhou práci, že to není průměrný klub v Česku, že chtějí hrát tento rok o titul. Normálně jsme si sedli, pobavili se a urgentně to zabalili. Myslím si, že i pro ně super. Vrátil se Danilo Djuricic, mladý, dynamický, dravý kluk. Pro ně i pro mě to bylo dobré rozhodnutí a nakonec jsem rád, že to přišlo, jak to přišlo. Nečekal jsem zase celou sezónu a začal něco dělat. Už pět měsíců chodím do školy, jde nám to, učíme se každým dnem. Někdy je to takhle lepší, čím dřív člověk odejde z profesionálního basketu a najde si, co ho baví a dokáže živit. Je to úplný blessing.

Máš pocit, že byla tvoje basketbalová výkonnost negativně ovlivněná tím nasazením mimo basket?

Určitě. Nebylo to fér vůči klukům. Nebylo to fér vůči Basketu Brno. Na druhou stranu každý hráč v mém věku, nebo alespoň ten inteligentnější začne přemýšlet, co po basketu. Určitě moje výkonnost nebyla tak dobrá. Už mi basket nedělal tolik radosti, jako mi dělal předtím, a to i skrz zdraví. Ráno jsem se probudil a nedokázal se půl hodiny normálně postavit. Minulou sezónu jsem měl zapálené achillovky, teď mě zase bolí záda. Už to nebyl ideál a bylo to víc trápení než radost. Dneska jsem dohrál zápas a nevím, jestli se zítra postavím.

Takže zítřejší back to back zápas za VSK MENDELU Brno nevidíš moc reálně?

Nevidím to moc reálně. Už jsem říkal klukům, že sorry, navíc zítra vstávám na 6:30 do práce.

Kolik nabídek jsi musel odmítnout a vysvětlovat, že je to opravdu konec?

Možná deset. Něco z Česka, víc ze Slovenska, volal mi bývalý trenér z 2. španělské ligy, nejvyšší liga na Islandu, Finsko nebo nějaká jiná Skandinávie. Ze Slovenska volali snad všichni.

Vůbec tě to nelákalo? Ať už zážitky z Islandu nebo teplo ve Španělsku?

Vůbec. Na mě to tak strašně dolehlo celý a říkal jsem si, že už fakt chci vyzkoušet něco jiného. Potřeboval jsem nějaký nový impuls. Už jsem se tomu nedokázal oddat na 100 %. Když jsem byl mladý, dokázal jsem jít do každého kontaktu a přijít na tom hřišti o život. Teďka už jsem si pořád dával pozor, nechoď do toho kontaktu, bloknou se ti záda a zase se dva měsíce nepostavíš, nebo si zase natrhneš hamstring. Hlavou už jsem tam nebyl na 100 %. Trošičku jsem uvažoval, když mi volaly Levice, které hrály FIBA Europe Cup. Bylo by super uzavřít kariéru takto a možná i s titulem. Na druhou stranu jsme otevřeli dvě firmy. Máme investora, který do toho dal hodně peněz. Bylo by to nezodpovědné.

A hrál jsi vůbec někdy někde venku?

V Brně.

Jaký zvuk má na Slovensku česká liga?

Momentálně je jednoznačně česká liga lepší. To je bez debat. Kdybychom se podívali třeba čtyři roky zpátky, tak to můžu říct, že tehdy čtyři nejlepší slovenské týmy Inter, Levice, Košice, Prievidza by dokázaly hrát top čtyřku, top šestku i v Čechách. Samozřejmě se nebavíme o Nymburku, ten byl někde jinde. Poslední tři roky to ale na Slovensku strašně spadlo. Možná dva týmy by teď dokázaly hrát A1 v Čechách. Tak asi tak.

Takže pro kluky ze Slovenska je motivací dostat se do české ligy?

Určitě. Už je to slušné. I když nabídky byly, já jsem udělal kravinu, že jsem neodešel dřív skrz to, že slovenská liga byla celkem dobrá, hráli jsme Alpe Adria Cup, FIBA Europe Cup, celkem dobré soutěže i na Slovensko. Daly se vydělat slušné peníze, mělo to nějakou úroveň, ale tři roky zpátky, jak přišel covid, to extrémně spadlo finančně i úrovní. Já jsem se před sezónou bavil s Jakubem Mokráněm, který je teď fakt super v Opavě. A on říkal: „Já nevím, jsem ve Svitě, možná dostanu lepší peníze a tak.“ Já mu říkám: „Seber si všechny věci a pal do té Opavy. Tam ti borci hrají super basket, trenér úplně super. Sedneš si s ním. Uvidíš, bude to dobrý. “ Prý: „Já nevím…“ Říkám: „Nes*r mě. Seber si všechny věci, sedni do auta a choď do Opavy.“ A dneska borec supr. Daří se mu. To samé Matej Majerčák. Před sezónou v Prievidzi hrával 40 minut, všechno super. Tak jsem jim říkal: „Kluci, choďte. Běžte to vyzkoušet. Nic se nestane.“ Na Slovensku to je momentálně fakt špatné. A Matejovi se taky daří v Ostravě. Jsem za ně strašně rád, že to udělali v mladším věku.

A to ses ještě vracel zpátky na Slovensko, když jsi byl v Brně poprvé…

To bylo úplně jiné Brno. Přišel jsem a dostal trošku facku. Hrál jsem s dvacetiletýma klukama, ale já jsem byl zvyklý hrát se staršími „zkušákmi“ jako Balkánci, kteří hrají hlavou, a v Brně to bylo trošku drsnější. Pak přišla ponúka vrátit se a hrát FIBA Europe Cup, dobrý peníze, vyhraješ titul. To se neodmítá. Ale všechno je jak má být, já jsem šťastný.

Když přišla nabídka z Brna podruhé, neříkal sis, že minule to moc nedopadlo?

Já jsem je sledoval. Byl jsem s trenérem Růžičkou v kontaktu, občas jsme si zavolali. Pamatuju si, jak postoupili přes USK, Viktor Půlpán zahrál fantastický zápas. Pak hráli proti Kolínu, kde měli i hodně zranění a bohužel to třetí místo nevyhráli. Ale říkal jsem si jo, super klub, super kluci Viktor, Šimon, Kraky, Kozič ještě tehdy hrával. To bylo něco úplně jiného, než když jsem tady přišel a hrál jsem s juniory.

Takže když ti nabídli, aby ses vrátil, tak nebylo o čem?

Ne, vůbec. Ale člověk nikdy neví. Kdybych věděl, že přijde covid, že se Brno tak zvedne, jasně, že snadněji se člověk zapracuje ve 28 letech, když je na tom fyzicky nejlépe. A ne když se vracíš a je ti 30, 31 a máš tady mladá torpéda Viktora, Rišo Bálinta, Šimona Puršla a uptempo basket. Bylo to trošku těžší na zapracování, ale všechno je tak, jak má být. Vrátil jsem se sem, našel jsem si tady práci a jsem šťastný.

Jaké byly vůbec tvoje začátky a ambice kdysi dávno v Košicích?

Dodnes si pamatuju, jak jsem si pouštěl videa na Youtube. Adidas měl tehdy Tima Duncana, Tracyho McGradyho, Kevina Garnetta a další a já jsem si to pouštěl asi 50x denně a říkal jsem si jo, hrozně mě to baví, skákalo mi to, smečoval jsem, jednoho dne půjdu do NBA. Hrával jsem druhou ligu někde při Košicích a pamatuju si dodnes, jak mi zavolali v létě z Nitry, která byla šampionem slovenské ligy, že mají málo hráčů a slyšeli o mně, tak jestli si nechci přijít zahrát přípravný zápas. S tátou jsme sedli do auta a vyrazili 500 kilometrů z Košic do Bratislavy. Znal jsem některá ta jména, ale spíš košických hráčů. Tak jsem přišel a zrazu jeden fast break koš, dunk, něco jsem trefil zvenku, dal jsem 12, 14 bodů a říkal jsem si jo, celkem pohoda. Pak mi trenér po zápase říká: „Víš, proti komu jsi hrál?“ „To je Daniel Novák, reprezentant, a Mičuda.“ „Nevím borci, sorry.“ Já jsem fakt nevěděl. Pak jsme hráli druhý zápas a já jsem byl katastrofální. Dolehlo na mě, že to jsou super borci a měl jsem toho plnou hlavu. Ale pamatuju si, že tam to přišlo. Bylo mi tak 16, 17 roků. Pak si ještě dodnes pamatuju, jak mi trenér z druhé ligy, kde jsem ještě hrával, říkal, co tam chceš dělat v té extralize, máš 70 kilo, ti borci tě zabijou, tam se nemůžeš nikdy prosadit. Zůstaň tady s námi.

Nebyl jsi od vždycky super talent s nalajnovanou kariérou?

Vůbec. Byl jsem sice ve všech mládežnických reprezentacích, ale určitě jsme měli lepší kluky. Já jsem měl dva metry a 70 kilo, ale byl jsem daleko od Riša Bálinta, který má taky 70 kilo. Čím jsem byl starší, začal jsem trochu nabírat na váze, začal brát ten basket trochu seriózněji a bylo to rok co rok lepší. Nebyl jsem určitě nějaký extrémní talent. V mém ročníku byl ale třeba Richard Grznár, který byl v top 5 na mistrovství Evropy U16. V top 5 byl Sato, Veselý, Shengelia, Nihad Đedović a Rišo Grznár byl nejlepší. Určitě jsme měli větší talenty, ale část z nich zranění, část z nich nedostávala šanci v extralize, tak skončili s basketem. Mně chválabohu to zdraví drželo, měl jsem chuť do basketu a podařilo se něco urvat.

Takže jsi neměl tak úplně našlápnuto, když tě tahali z 1. ligy…

Vůbec. Já jsem tam přišel, měl jsem 17 let a tam byli borci jako Eugene Lawrence, který pak hrával v Nymburce, nebo Dametri Hill. Pivot, co měl 194, byl menší než já, k tomu 140 kilo, nedokázal udělat jeden rychlý krok a dával 20 bodů na zápas. To byli hrozní zkušáci. Hned první rok jsme vyhráli titul a já tam byl jako 12. hráč a byl jsem tam na to, abych na tréninku bránil právě Eugenea Lawrence. Trenér mi říkal, ať ho presuju po celém, tak jsem ho presoval, on ten trénink odchodil, občas se mi podařilo mu vypíchnout balón, on se nas*al a dal mi 20 bodů za 5 minut, trenér se na mě vyřval a bylo. Určitě jsem nebyl nějaký talent. Většina lidí by nikdy neřekla, že se budu živit 15 let basketem a budu třeba hrát za slovenský nároďák nebo budu dokonce jeho kapitánem.

Jaké to bylo, když ti poprvé zavolali z reprezentace?

Popravdě se mi tam moc ze začátku nechtělo. Člověk si chce odpočinout a teďka vám volají z nároďáku. A ty kempy trvaly třeba 6 týdnů a my tam celé léto byli zavření. To si člověk řekne, teď jsem skončil, byl jsem na dovolené 5 dní a už musím zas. Ze začátku bylo trochu těžké si zvyknout. Pak se k tomu ale dostala parta okolo Miša Ondruša a Mira Páleníka a chtěli z toho udělat víc partu, že sice budeme makat, ale bude pohoda, půjdeme i na pivo, bude i sranda a nebude to jen gulag, že nás tam zavřou a konec. Někdy to bylo super, někdy to bylo trošku utrpení, ale reprezentovat svoji krajinu je super. Jednu dobu se mi podařilo být i kapitánem reprezentace, takže krásné vzpomínky.

Na nějaký konkrétní zápas nebo hvězdného protihráče vzpomínáš?

V Gruzii proti Shengeliovi, Pachuliovi, nebo proti Vučevićovi v Černé Hoře. NBA borci. To v naší lize není šance. Se Shengeliou mám i story. Hráli jsme v Bratislavě a oni hráli tak na 30 %. Kdyby zapli, tak by nás roztrhali o 40, a mně to tehdy šlo. And one, dunk, trojka. Dal jsem 12 bodů a říkám si celkem dobré, ten Shengelia není zase tak dobrý. On byl v tu dobu skoro MVP španělské ligy za Baskoniu. Přijeli jsme do Gruzie. Borec krev v očích, v hale 8000 lidí a slyšet nebylo vůbec nic. Extrémně mě zničil. Dal 31 bodů za 28 minut. Já jsem tam stál: „OK, you are the boss, you are the sheriff, už stačilo.“ Pak jsme hráli proti Vučevićovi, to byl taky top hráč. Hezké vzpomínky.

Ale na žádném turnaji jste nikdy nehráli.

Maximum bylo, že jsme se třikrát probojovali do regulérní kvalifikace o EuroBasket, ale tam jsme na to neměli. Neměli jsme na to hráče.

Sleduješ basket po tom, co jsi skončil?

Popravdě mám strašně moc práce a jediné, co si občas zapnu, je Brno. Pořád jsem v kontaktu s Viktorem Půlpánem, Šimonem Puršlem, občas s Krakym. Držím jim palce, ať se jim tuto sezónu zadaří. Fakt držím prsty Brnu, protože vím, jaké mají tréninky, vím, kolik tomu dávají, že není jednoduché být v Brně. Ale popravdě Levice jsem možná viděl jednou. Jsem rád, když přijedu večer domů, najím se a jdu spát. Chtěl bych, ale momentálně, než si to ve firmě nějak zorganizujeme, tak vůbec nemám čas.

V NBA dostávají prsteny i hráči, kteří odehrají jen pár zápasů. Tak třeba se na tebe taky usměje nějaká medaile.

Hrozně bych chtěl, aby se to Brnu povedlo. Nějakou malinkou troškou jsem jim na začátku sezóny pomohl, ale ani bych to nechtěl a bylo by mi to možná i proti srsti. Kluci si to vybojovali sami. Já jim to strašně přeju za to, jak tady tvrdě pracují. Ne jeden rok, ale pár let po sobě, a doufám, že se jim to podaří. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel a spíš bych se cítil špatně, kdyby se něco takového stalo.

Když už jsi patřil k těm starším, jsi typ mentora? Ať už v Brně vůči mladým nebo i tady v městském přeboru, kde těm klukům možná v životě nikdo neřekl to, co je pro tebe automatické?

Já jsem nikdy neměl rád, když jsem byl mladší a přišel nějaký zkušák, že někde hrál a byl strašně moudrý a všechno věděl a teď jde všechno změnit a byl spasitel. Já jsem tady u kluků v přeboru tři čtvrtiny neřekl ani slovo. Byl jsem úplně ticho. Tady nejde o to, abych chtěl být hvězda a dal 40 bodů, ale abychom si vyběhli, trošku se vypotili pro zdraví, dali si pak pivko a byli v pohodě. Pak jsem chytl nervy v třetí čtvrtině, protože jsme prohrávali, tak jsem trošku řekl, co a jak. To stejné v Brně. Když jsem viděl, že kluci dělají něco špatně, tak jsem se snažil něco říct. Ale Růža, Marty Vaněk i Tomáš Nesrovnal jsou kvalifikovaní a dobří trenéři, supr kluci, basketu rozumí a dávají klukům hodně know-how. Tím málem, co jsem jim dokázal pomoct, jsem vždycky pomohl. Ale tady v MENDELU ne. Já to beru spíš jako kardio. Jdu si zaběhat, ale nechci jim do toho moc mluvit. A nechci být moc moudrej, to já nemám rád.

Viděl jsem fotku, jak ses na Slovensku loučil s kariérou, tak ještě na závěr zavzpomínej, jak to probíhalo.

Bylo to hrozně hezké. Mně psal bývalý spoluhráč Andrej Kuffa, který je teď generální ředitel na slovenské federaci. Hrávali jsme spolu v mládežnické a pak i mužské reprezentaci. Ptal se, co dělám přes repre okno. Říkám pracuju, co bych dělal, ale chtěl jsem se jet podívat do Pardubic na Wembanyamu. Psal jsem Ondrovi Balvínovi, Auďákovi, už jsem měl lístky vybavené. Těšil jsem se, že to bude bomba, s klukama zajdu pak na pivo. A teď mi volá týden dopředu Andrej Kuffa, jestli se nechci přijet podívat a rozloučit s klukama. Říkám: „Borci, Wembanyama!“ Prý: „Ne, musíš přijet, dáme pivo.“ Tak jsem přijel a říkali, rádi bychom ti poděkovali za všechna ta léta. Popravdě jsem nic takového nečekal. Já jsem nikam do novin nedával, že končím s basketem. Mně to bylo proti srsti, když se mě na to lidi ptali. Bylo to strašně hezké, přišlo to z jejich strany a moc jim za to děkuju.


Foto: Jan Russnák, Vladimír Dorňák, Lukáš Droppan, archiv Richarda Körnera