Kariéru ukončil po sezóně, která pro jeho tým byla historicky nejúspěšnější. S kapitánským céčkem u jména dovedl Basket Brno ke čtvrtému místu v Kooperativa NBL a ačkoli na chvíli zapochyboval, jestli ještě sezónu nepřidat a nezkusit vylepšit své maximum, rozhodl se nakonec přijmout nabídku, která by se jistě neopakovala. V pětadvaceti letech usedl Jan Kozina do manažerského křesla, velí oddílu mládeže a ohlíží se za svou kariérou, kterou na té nejvyšší úrovni spojil s klubem pod Špilberkem.
Během našeho setkání měl opravdu hodně prostoru, aby mluvil o sobě. On jej ale naplno využil, aby mluvil o ostatních. O trenérech Karlu Štipkovi a Václavu Forstovi, kteří ho naučili basketbal nejen milovat, ale i k němu správně přistupovat, o bráchovi Vaškovi a kamarádovi Honzovi Štipkovi a nesplněném společném snu o basketbalovém návratu do rodných Domažlic. O rodičích, kteří jeho honění se za míčem podřídili velkou část života. S vědomím toho, že tohle může být jeho poslední basketbalový rozhovor, měl jedno přání – všem jim poděkovat za to, co s nimi a díky nim prožil.
Honzo, od konce sezóny uplynul měsíc. Kdy sis naposledy hodil na koš?
Včera. Na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity učím mimo jiné i basket, takže házím na koš celkem často.
Takže žádný drastický konec kariéry se nekoná?
Nekoná, dál budu v basketbalu pokračovat, i když v rámci profesního života už ho odsunu na druhou kolej. Bez basketu nevydržím, i proto v příští sezóně budu hrát druhou rakouskou ligu v Mistelbachu.
Vypadá to, že budeš sedět ne na dvou, ale dokonce na několika židlích. Jak jde skloubit pracovní, studentský a rodinný život s životem hráče, navíc ještě s dojížděním za hranice?
Uvidíme, jak to bude vypadat v reálu, zatím si to jenom nějak představuju.
Umí si to představit i zbytek rodiny?
Asi umí, protože zbytek rodiny rozhodnul o tom, že tam jezdit budu. Podpora manželky Markéty byla určitě rozhodující. Měl jsem možnost třeba hrát i první ligu v Česku, přece jen obavy z nedostatku času mám, ale shodli jsme se, že za rok by ta nabídka už třeba nepřišla, tak to zkusím a uvidíme.
Možná to ale Markéta dělá takticky, třeba má strach, že bych byl najednou doma moc (smích).
Takže i nadále to u vás bude basketbalová domácnost?
Určitě bude. Kromě toho mého basketbalového působení i moje žena jako bývalá basketbalistka teď trénuje děti, takže pořád žijeme basketem. A když Markéta trénuje, já se věnuju dceři a jezdím s kočárkem kolem haly.
Takže s rodinou kloubit zatím zvládáš. Jak lehce nebo těžce to šlo se studiem? Přece jen se říká, že basketbal je sport vysokoškoláků….
Ten management sportu, který jsem studoval já, se dal zvládnout dobře. Občas ustoupila škola basketu, občas basket škole, někdy jsem se teda musel na obou stranách i hodně doprošovat, ale šlo to. S jinou školou bych to asi nezvládnul. Když s námi hrál Michal Jedovnický, který studoval VUT, měl to mnohem náročnější.
Doteď jsi žil jen tím basketem. Sportovci se často po konci kariéry vrhnou na činnosti, které jim do té doby byly z různých důvodů zapovězeny. Jak jsi na tom ty?
V čem mě basket hodně omezoval, to byly zimní dovolené, takže se těším, až zase začneme jezdit na lyže, na běžky, na hory. A budu se víc věnovat tenisu, máme s partou kamarádů takovou svoji ligu.
No a kromě toho mě teď nejvíc zaměstnává nová práce.
Musíme určitě zmínit, že jsi pár týdnů novým manažerem mládežnického klubu, který vzniká sloučením Basket Brno a SAM BŠM Brno. Už máš něco, co sis pro svou novou funkci vysnil?
Teď si hlavně přeju to přežít (smích). Zatím se mi to daří hlavně díky paní Vyroubalové, která o tom klubu ví všechno a udělá si na mě čas, kdykoli potřebuju, i když sama chodí do práce. Taky mi pomáhá pan Janík, se kterým shodou okolností sdílím kancelář na fakultě a je radost s ním pracovat, protože co on řekne, to platí, a jeho rady fungují.
Teď právě probíhá spousta papírování ohledně převodu mezi kluby, vůbec jsem si neuměl představit, co všechno se musí udělat. Zatím není v mých silách se dívat dál, i když teď máme nakročeno dobře.
S čím už ses stihnul potýkat?
V Brně je několik mládežnických basketbalových klubů, takže je jasné, že spolu budeme bojovat o děti i o prostory. Proto jsem rád, že třeba schůzka s Vladem Paunovičem z Tygrů Brno dopadla dobře a dokázali jsme se bez problémů a přátelsky domluvit na časech tréninků.
Jinak je moje role hlavně organizační a ekonomická. Musím všem v klubu zajistit dobré podmínky.
Když už jsme u těch podmínek – jak se žije profesionálnímu basketbalistovi v Česku?
To vlastně nevím. Já jsem vždycky hrál basket jako student, nikdy jsem nebyl v situaci, že bych měl jen basketbal a nic dalšího. Jen když jsem přišel do Brna, měl jsem zajištěné ubytování, oběd, večeři a plat tisíc korun na měsíc. K tomu jsem mezi tréninky na Morendě v bufetu ohříval párky v rohlíku. Po nějaké době to zjistil tehdejší generální manažer Martin Pavelec, zavolal si mě na kobereček a řekl, že nepřipadá v úvahu, abych v tom pokračoval, přidal mi k výplatě dva tisíce a já jsem přestal ohřívat párky v rohlíku. Byl jsem „ve vatě“, chodil jsem večer s klukama na pivo a párky ohříval někdo jiný. To byl ten první rok, to jsem ještě nestudoval, o přestupu do Brna se rozhodlo v létě, a to už jsem nestihl přihlášku na vysokou školu. Přijatý jsem byl na jiné školy, ale to by nešlo skloubit.
A pak jsi zůstal dalších šest let. Nemůžu se nezeptat – tolik sezón, kdy se týmu úplně nevedlo. Nechtěl jsi odejít mimo Brno?
Mě tady v Brně drželo studium a hlavně jsem tady našel skvělé rodinné zázemí. Svoji současnou manželku jsem poznal hned první den, kdy jsem byl v Brně, a ona je ten důvod, že jsem tady pořád.
Láska na první pohled?
To nevím (smích). Po svém prvním tréninku jsem ji viděl, a protože je o tři a půl roku starší, tak jsem jí jako slušně vychovaný chlapec řekl: „Dobrý den!“ a ona na moje spoluhráče zavolala: „Co to tady máte za nového dorostence?“
A pak tě klofla…
A pak jsem ji klofnul (smích). Ona se za mě ze začátku před kamarádkami styděla kvůli věku, ale já jsem ji uháněl a říkal jsem, že to musí brát jako investici do budoucna (smích).
Vraťme se k těm nepovedeným sezónám. Jaké to je, když se hraje na dně tabulky třeba šesté utkání proti Jindřichovu Hradci?
Mně osobně to nikdy úplně nezevšednělo, protože to byla příležitost vyhrát. Jakkoli to může znít blbě, těch příležitostí na vítězství nebylo v některých letech zrovna moc.
Když jsi ve své první sezóně v brněnském dresu hrál proti „svému“ Nymburku, odkud jsi přišel, litoval jsi, že nenastoupily největší hvězdy z české reprezentace, protože sis chtěl zkusit, jaké to je si proti nim zahrát. To už se ti od té doby splnilo mockrát. Neomrzí se to?
V žádném případě. Vždycky to byla výzva. V některých zápasech proti jiným týmům jsem se cítil pod tlakem, proti Nymburku jsem nastupoval s čistší hlavou a záměrem ty hráče trošku „pomlátit“.
Když jsi z Nymburka odcházel, šel jsi do Brna, ale lákalo tě i Španělsko. Proč to nevyšlo?
Možná jsem si to kdysi trochu přál, ale nejsem úplně cestovatelský typ. A jak jsem říkal, v Brně jsem našel takové zázemí, že jsem pak neměl potřebu nikam odcházet.
Takže ani Erasmus v kombinaci s nějakou „šestou“ španělskou ligou v plánu nebyl?
Ne. Já jsem rád doma, jsem rodinný typ, na letní dovolené jezdím k moři, protože je to přání rodiny, mně je jedno, jestli jsem s nimi na Kanárech nebo na Berounce. Takže touha po zahraničním angažmá mě nepostihla. Navíc teď, když jsem na to už vůbec nemyslel, přišla nabídka z Mistelbachu, takže i na tu cizinu dojde.
Takže vlastně trochu poznáš to, co zažívalo mnoho zahraničních hráčů u nás. Jaké myslíš, že to je, být v kůži cizince v české basketbalové lize?
Co jsem měl možnost se s nimi o tom bavit, tak oni sem přicházejí jako hráči, kteří za nějaké peníze musejí předvést výkon, zatímco u českých hráčů ve stejném věku se bere v potaz nějaká perspektiva, že se během několika let teprve „vyhrají“ a pak to tomu českému basketbalu „vrátí“. V tomto je na ty zahraniční hráče úplně jiný tlak.
Je po těch mnoha letech nějaký zahraniční hráč, který ti přirostl k srdci?
Tak to musím jednoznačně zmínit Yaneva Georgieva z poslední sezóny, ten lidsky zapadl do party úplně neuvěřitelně, naučil se něco málo česky, což za celou tu dobu žádný cizinec neudělal. Pak vzpomínám na Mladena Primorace, s tím jsme si taky sedli. Basketbalově neuvěřitelný byl třeba Brian Sullivan, jeden z nejlepších cizinců, kteří v Brně byli, a navíc zapadnul do kolektivu.
A na jaké hráče se nevzpomíná úplně dobře?
Za tu dobu se tu cizinců otočilo hodně, a když přišel hráč na měsíc, nezáleželo mu na klubu, chtěl nahonit statistiky, vydělat peníze a jít zase o dům dál, tak to moc nefungovalo. Navíc někdy přijdou hráči, jako byli třeba Aleksandar Radulovič nebo Ivan Mikulič, kteří neumí ani slovo anglicky, což je samo o sobě problémem. Oni ti hráči byli hlavně z Balkánu, takže se domluvili třeba s chorvatským nebo slovinským trenérem, ale to tu bariéru spíš prohlubovalo, pohodu v šatně to nevytvoří.
To třeba u Američanů problém není, ale přesto to s nimi není jednoduché…
No, když přišel Davell Roby, tak ten měl nějakou specifickou mluvu z Memphisu, takže mu nerozuměli ani další Američani. A my ostatní jsme byli vyřízení úplně (smích).
Ale jinak – oni jsou často z amerických univerzit zvyklí, že je o ně maximálně postaráno, a když jim v Brně dáte šalinkartu, tak mají problém trefit. Vím, že nějaké problémy tohoto typu měl Kevin Mays, ale to byl zrovna jeden z těch hráčů, na které vzpomínám rád, protože ten byl úplně stejný na hřišti jako mimo něj. A byl to jeden z mála Američanů, kteří byli ochotni na hřišti dělat tu těžkou práci, která není tolik vidět ve statistikách.
Obecně ale s cizinci zažije člověk věci…
Povídej…
Souvisí to třeba s barvou pleti. V jedné sezóně bydleli někteří hráči v pronajatém rodinném domě, jednou si vyrazili ven a vraceli se až v noci. Když zjistili, že nikdo nemá klíče, museli se dostat domů oknem, k němuž vedla cesta přes několik zahrádek sousedů. A když sousedi v noci viděli partu chlapů tmavé pleti, jak přelízají ploty, navíc v době, kdy tady hodně bujel strach z imigrantů, neváhali zavolat policii. Teď už je to vtipná vzpomínka, ale když nás kvůli barvě jejich pleti nepustili do tanečního klubu, to už tak veselé nebylo.
Tak snad jako legionář předvedeš v Rakousku ten očekávaný výkon. Jak vlastně vidíš svoje basketbalové limity?
Nejsem nejvyšší, nejsem nejrychlejší a nemám nejlepší střelu (smích). Takže vlastně je to tak trochu zázrak, že jsem tu nejvyšší soutěž byl schopen sedm let hrát.
Čím myslíš, že to bylo?
Bojovností. Vždycky jsem kopal za svůj tým.
Byl tohle důvod, proč ses stal kapitánem?
Myslím, že to bylo tak, že po odchodu Michala Křemena a Honzy Tomance jsem tady asi z českých hráčů byl nejdýl, tak jsem v šatně usedl na jejich místo a tím jsem se stal kapitánem (smích). Pak jsme se přestěhovali na Vodovku a na tom prokletém místě teď už sedí někdo jiný (smích). Myslím to ve srandě, ale i tak musím říct, že první rok nebo dva jsem tu roli určitě neplnil tak, jak jsem měl.
Proč myslíš?
Byl jsem hrozně nervózní, když jsem těm hráčům měl něco říct. Na hřišti jsem nikdy nepatřil k bodovým lídrům a měl jsem problém křičet na kluky, když jsem věděl, že se v tom zápase dostanu na hřiště třeba na pět minut… Pak se to ale myslím zlepšilo.
Dospěl jsi do toho?
Hodně mi pomohl příchod Kuby Krakoviče, který má hodně kapitánských zkušeností z Děčína a navíc má pro to vlohy. Takže nevím, jak to vidí kluci, ale z toho posledního roku ve funkci mám opravdu dobrý pocit.
Co tedy obnášelo být dobrým kapitánem kromě toho „C“ v zápisu?
Kapitán je obecně takový prostředník mezi šatnou a trenérem, takže když třeba jako tým máme trochu jiný názor na pojetí hry, tak to probírám s trenérem, když máme nabitý program a do něj nám trenéři naplánují trénink navíc, tak je na mě, abych řekl, že jsme unavení a potřebujeme spíš odpočívat. Nebo naopak se stává, že máme pocit, že potřebujeme trénovat víc, tak si o to řeknu.
A v šatně je mojí povinností udržovat správnou atmosféru, aby se nám dařilo plnit cíle.
Jak se to dělá?
Na každého asi někdy padne deka, kdy se mu na ten trénink nechce a je otrávený, ale moje úloha je nedát to najevo, nestěžovat si. To mě třeba naučil Kuba Krakovič, abych v takovou chvíli, kdy vycítím, že morálka jde dolů, ty kluky namotivoval zpátky do práce.
Má kapitán nějaké vyloženě otravné povinnosti?
Mně osobně třeba nebylo úplně příjemné takové to úvodní nastavování pravidel po začátku sezóny. Přišli noví hráči, hodně mladých, takže jsem musel určit, kdo zajistí míče, kdo napouští pití, a já jsem musel dohlížet na to, aby to opravdu dělali. „Vymyl jsi flašky po tréninku? Proč je tahle plesnivá?“ To je opravdu otravné.
Co je naopak nejmilejší povinnost kapitána?
Organizovat závěrečnou rozlučku, tu jsme organizovali s Krakym a podle mě se fakt povedla!
Je škoda, že v této sezóně nebylo moc příležitostí se někde sejít, protože to by byly ty milé povinnosti, letos ta parta byla perfektní.
Takže povedená tečka za kariérou?
Rozhodně!
Foto: Jan Russnák